Svůj život bychom samozřejmě za nic na světě nevyměnili, ale existuje důvod, proč se této fázi říká „zákopy“. Naše bublina věčné pospolitosti už dávno praskla. Někdy se naše životy zdají jako dvě samostatné bubliny, které se navzájem krouží, ale nikdy se nespojí.
Nepamatuji si, kdo začal s ‚pravidlem datumu‘. Začalo to jako vtip krátce po narození našeho nejstaršího dítěte. Poprvé jsme ji nechali u mámy, abychom mohli dělat krátkou každodenní práci, která by s miminkem nebyla možná.
Bylo to poprvé, co jsme spolu byli sami od té doby, co jsme si ji přivezli domů, tak jsme se rozhodli předstírat, že jsme na rande. V autě jsme se drželi za ruce. Poslouchali jsme „naše písničky“. Telefony nejsou povoleny a o našich dětech se nemluví.
Když jsme dorazili domů, bzučeli jsme uspokojením nad naším ukradeným společným časem. Měli jsme pocit, že jsme podvedli systém. Od té doby, pokaždé, když jsme se spolu ocitli sami, jsme si stanovili pravidlo, že jsme automaticky na rande. Nezáleželo na tom, co jsme dělali – museli jsme to vidět jako příležitost.
Při vstupu do obchodu bychom se drželi za ruce. Líbali jsme se na parkovišti u benzínky. Ptali bychom se na pocity toho druhého, zjišťovali jsme své vlastní duševní zdraví a vymýšleli jsme způsoby, jak se navzájem lépe podporovat. Žádný telefon. O dětech není řeč.
Když se nám narodilo druhé dítě, změnili jsme pravidlo: i když jsme s sebou měli dítě nebo dvě, pokud spali nebo jinak zaneprázdněni, pořád to bylo rande. Každý nepřerušovaný společný čas byl kvalitní.
Výsledkem tohoto pravidla je, že jsme skončili na nějakých vesele neromantických „rande“. Hledání kreativních způsobů, jak vložit emocionální a fyzickou lásku do jinak nudného nebo stresujícího úkolu, se stalo hrou.
Jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek z poslední doby je, když jsem byla těhotná a nechali jsme naše dítě s mámou, abychom si koupili auto.
Laskavý prodavač navrhl: „Proč se nedohodneme, abyste vy dva mohli pokračovat ve svém dni? Jsem si jistý, že máš zábavnější věci, než sedět tady se mnou.“
Můj manžel mě objal a odpověděl: „Vlastně jsme teď na rande, takže se dobře bavíme. Nevadilo by nám zůstat celý den.“
Přestože se nám tato myšlenka zdála v té době revoluční, uvědomil jsem si, že není. Na začátku našeho vztahu, když nám to, že jsme spolu, připadalo kouzelné, jsme přirozeně rozmazali hranice mezi romantikou a „skutečným životem“.
Při vyřizování pochůzek jsme se v autě drželi za ruce. Přitulili jsme se k sobě na gauči, zatímco jsme platili účty. Při mytí nádobí jsme si povídali o našich nadějích a snech a největších obavách.
Tehdy jsme si neuvědomovali, že tyto chvíle – a ne velká, spontánní, romantická gesta – jsou základem našeho vztahu. Že jednoho dne, kdy nás proudy raného rodičovství roztrhaly, by nás podobné okamžiky daly zase dohromady.“