Stín zůstal neúprosný.
,,Chceš-li být zdravá, chceš-li, aby všichni tito lidé žili plnohodnotný život bez výčitek, pak musíš projít druhým testem: Nauč se říct ne, když je to nutné.“
Žena přikývla, ale cítila, že druhý test může být ještě těžší než první.
Jak odmítnout? Co si o ní budou myslet? Co když s ní přestanou komunikovat? Co když ji nebudou mít rádi? Nelze však nic dělat.
Odpověděla na volání své kamarádky. Rozhovor byl zbytečný: její přítelkyně se ji snažila přesvědčit, aby pro ni udělala všechno, a Unavená žena se omlouvala a vymlouvala.
Stín přistoupil k ní a potichu jí řekl:
,,Aby ses naučila říct „ne“, musíš se nejprve naučit, jak se máš omluvit. V opačném případě lidé vycítí tvou nejistotu a budou tě nadále přesvědčovat, dokud neustoupíš a nesebereš si jejich břemeno na sebe.“
Žena přikývla a rozhovor s kamarádkou ukončila pevným, nemilosrdným a zároveň soucitným „ne“. V řeči srdce to znělo asi takto:
,,Velmi tě miluji, proto chci, abys žila svůj život, věř mi, budeš šťastnější: když zažiješ všechno, co ti osud poslal do cesty, naučíš se vážit si toho, co máš, dosáhneš svého senu a získáš k tomu všechny potřebné vlastnosti.“
Samozřejmě ne každý pochopil tuto Unavenou ženu. Někdo s ní opravdu přestal komunikovat (byl to kamarád?), někdo se urazil (ano, chce to čas, než si zvykne žít svůj život a respektovat život jiného člověka) a někdo se s tím smířil.
Stín řekl:
„Nastal čas složit třetí a poslední test. A pak se ti vrátí tvoje energie a chuť do života. Nauč se odpočívat. Dovol si odpočívat. A za to se setkáš s tím, co tě nejvíc trápí – se svou vinou.“
Třetí test byl nejzrádnější. Vina neúnavně měnila své masky a hlasy. Jakmile se Unavená žena pokusila odpočinout si, přepadl ji pocit viny a řekl matčiným hlasem:
,,Jak? Jsi opět nezaměstnaná? Pracuji tady, dřím ty odpočíváš! Nestydíš se! Ale dnes je tolik věcí, které je třeba udělat!“
Nebo bylo slyšet otcův hlas:
„Jestli to neuděláš ty, neudělá to nikdo. Vše selže. Co říkáš? Unavená? Proč jsi unavený? Ještě si nic neudělala! Pracuj, měla bys více pracovat, pracuj!“
Nebo vina říkala hlasem babičky:
„V naší rodině nikdy nebyli takoví, co to vzdali. Celé dny se točím, nemůžu si ani sednout. Měla bys to dělat stejně.“
Hlasy se dožadovaly a namítaly a žena si uvědomila, že si nebude moci odpočinout, nebude moci, ani kdyby celé hodiny ležela na posteli, i kdyby odjela na dovolenou na konec světa. A pak se ozval tento výkřik, výkřik její vzpoury:
,,Mám právo na odpočinek! Odteď budu nejen pracovat, ale také úplně relaxovat. Vždyť není jen den, ale také noc. Aktivita ustupuje odpočinku v přírodě. I příroda, Velká žena, odpočívá! Neodpočívám, ale zotavuji se, abych byla zdravá, šťastná, plná inspirace a tvůrčí síly. A pak něco udělám ne proto, že „musím“, všechno udělám s láskou, s radostí, s upřímnou touhou.“
Tento monolog stačil k tomu, aby zmizel pocit viny. Unavená žena si uvědomila, že se vždy snažila být ke každému „dobrá“ a proto si zakázala žít svůj život, zakázala si odpočívat, mít vlastní názor. A to nikoho nepotěšilo, všechno se jen zkomplikovalo. Dokud nebyla úplně vyčerpaná.
Tento den byl pro Unavenou ženu velmi neobvyklý. S potěšením se koupala v květinové lázni, ležela na pohovce se svou oblíbenou knihou, obdivovala neuvěřitelnou krásu západu slunce, vdechovala vůni večerní rosy, poslouchala hlas šťastných nadějí, cítila, jak se rytmy života vracejí do jejího srdce.
Vrátila se jí nejen Energie, vrátilo se jí Zdraví, Krása, Radost, Inspirace, Klid… A to všechno jen proto, že si Unavená žena jednoho dne konečně dovolila odpočinout si .