Tento druh smutku stále není akceptován
A skutečně, naše společnost stále není na takové úrovni, aby zacházela se smutkem ze ztráty domácího mazlíčka se stejnou úctou jako s lidskou bytostí . V mnoha případech je tento typ smutku vnějším světem bagatelizován, nebo ve vážnějších případech zcela ignorován.
Podle psychologů Roberta Neiymeyera a Johna Jordana pramení tento typ popírání smutku z naprostého selhání empatie . Mnoho majitelů se snaží potlačit smutek, který cítí za ztraceného mazlíčka, protože si jednoduše myslí, že je to něco, za co by se měli stydět.
V případě, že je někdo ztrátou mazlíčka natolik otřesený, že kvůli nepřítomnosti mučitele nemůže jít do práce a vzít si volno, zamysleme se nad tím, jak by na to reagovala konkrétní pracovní komunita?
Kvůli společenskému tlaku mají majitelé ztráty navíc zátěž , která velmi ztěžuje zpracování událostí, a to může vést až k rozvoji posttraumatického stresu, nemluvě o tom, že se zotavovací procesy mohou protahovat. na dlouhou dobu právě proto, že majitelé nedokážou žít se svou bolestí .
Pokud můžeme, pojďme k tomuto tématu přistupovat trochu empatičtěji, protože jako outsideři, dokud nemáme domácího mazlíčka, ani nedokážeme pochopit, jak velký šok může být ztráta milovaného zvířete.