Koho dokáže rozplakat film, je silný člověk

To nejdůležitější, co platí o lidech schopných rozplakat se při nějakém filmu (pokud to nejsou hormonální rozkolísané nastávající maminky), je, že jsou schopni soucítit.

Lidé, kteří toto dokáží, jsou zvláštním druhem lidí. Dnešní doba je plná lhostejných lidí , lidi, kteří jsou dokonalí narcisové nebo sociopati, kterým je jakékoli soucítění věcí neznámou. Takoví lidé si nikdy nepředstaví sami sebe na místě někoho jiného. Nedokáží cítit to, co cítí jiní a ani si to nechtějí zkusit představit.

Prožívat, procítit to, co cítí jiný, vyžaduje hodně síly. K některým lidem se život zachoval krutě a pokud si dokážete představit sebe na jejich místě nebo se pokoušíte pocítit bolest, kterou oni pociťují, vypovídá to o vás mnohé.

Znamená to, že jste dostatečně silní, abyste snesli jejich bolest. Že jste dost silní pro jiné. Jste do té míry silní, že jste schopni porozumět, co se s nimi děje a co cítí.

na druhé stránce…

Umět soucítit s někým jiným není projevem slabosti, i když jde o vymyšlenou postavu z filmu. Ukazuje to, že máte srdce a že vaše srdce je schopné trpět bolestí někoho jiného. I když se na konci filmu většinou může uklidnit …

Jistěže často pláčeme i proto, že hrdina filmu se ocitl v situaci v jaké jsme se ocitli sami. Pak jsou to slzy bolestných vzpomínek. Ale i v tom je síla: znovu se setkat s tím, co nám v minulosti způsobilo bolest.

Někdy lidé pláčou, protože je zaplaví emoce vyvolaná genialitou filmu, silou uměleckého zážitku. Nejde o žádnou povrchní přepjatost.

Říká se tomu Stendhalův syndrom. Je to psychický stav, který má fyzické projevy: zrychlení tepu, závratě, zmatenost a dokonce i halucinace při setkání se zážitkem velkého osobního významu, zejména pak při pohledu na umění.

Takto vnímaví lidé obvykle vyhledávají dobré filmy, poslouchají kvalitní hudbu a čtou hodnotné knihy. A také v tom je síla – navzdory tomu, co se děje se současnou společností.