Krátce před smrtí tato stařenka napsala dopis, ve kterém stálo, kým ve skutečnosti je. Když ho našla sestřička úplně ztratila řeč..

Každý den v pečovatelských zařízeních umírá tisíce důchodců. Poslední chvíle života nestrávené v kruhu rodiny, nikdo je nedrží za ruku, nikdo nepláče, nikomu se po nich nestýská a oni jsou si toho bohužel vědomi.

Někdy se stává, že staří a osamělí lidé se vzdají smrti už během života. Příkladem je tato žena, která napsala krátce před smrtí dopis. V něm vysvětluje, proč byla po celý svůj život zatrpklá, věčně naštvaná, místy apatická stařena, kterou bylo nutné buď v tichosti tolerovat, nebo ji úplně ignorovat …

Když po její smrti sestřička našla v jejím pokoji dopis, měla výčitky svědomí. Dalo se tomu předejít. Víme, jak postupovat!

Koho vidíte, když se na mě podíváte, mé drahé ošetřovatelky? Koho vidíte?
 
Co si myslíte při pohledu na mě?

Nechte mě hádat … zatrpklá stařena, otrávená životem, navíc ještě nepříliš chytrá. S divnými zvyky a nepřítomným pohledem.

Stařena, jejíž z rukou padá jídlo a která nikdy nic neříká. Věčně podrážděná stará baba … šeptali jste si o mně. Ano, slyšela jsem vás: „Kdybyste se alespoň pokusily být milejší.“

Myslíte si, že o ničem nevím a že nic nechápu. Tím spíše, že neustále ztrácím věci, nebo si nemohu vzpomenout, jestli to byla nebo nebyla moje ponožka.

Dobře víte, že si se mnou můžete dělat, co chcete, že stejně nebudu protestovat.

na druhé stránce….

Podle vás je mou celoživotní náplní jen dlouho se koupat a trochu déle si hrát s jídlem.

Co si o mně tedy myslíte? Vidíte to? Nyní nadešel čas otevřít vám oči, moje drahé ošetřovatelky, protože jste se na mě nikdy pořádně nepodívaly. Vždy jsem vám říkala, jaká opravdu jsem. Vždy když jste mě prosily, abych něco udělala, nebo abych něco snědla.
Jsem 10 roční holčička, která má milující rodiče, bratry i sestry.

16 letá holka, která je smutná, protože sní o velké, nedosažitelné lásce.

20 letá dívka, šíleně zamilovaná a odhodlaná zaslíbit se někomu do konce života.

Jako 25 letá žena, už mám své vlastní děti, které se snažím vychovávat nejlépe, jak to jen jde a kterým chci poskytnout bezpečný a milující domov.

Nyní mi je 30 let a moje děti tak rychle rostou … začínají si vytvářet pouta s jinými, zatímco ty naše slábnou.

Je mi 40 a mé děti jsou již dospělé a vyletěly z hnízda.

Ještě stále však po mém boku stojí můj úžasný manžel a tak mám důvod ke štěstí

Teď mě něco dostalo na kolena. Můj manžel umírá. Moje jediná láska.

Dívám se do budoucnosti a … nic tam nevidím.

Moje děti mají své vlastní děti. Já žiju ze vzpomínek.

Už jsem stará. Stárnutí je hrozné. Někdy se sama sobě ve svém věku vysmívám jako blázen. Mé tělo už dávno ztratilo své kouzlo a půvab. Už nejsem silná.

Jsem jako kámen, ve kterém ještě bije srdce.

A přesto pod skořápkou, tam kdesi hluboko uvnitř stále žije ta mladá dívka společně s mým bolavým srdcem.

Vzpomínám na hezké okamžiky. Vzpomínám i na ty špatné. A tak přežívám ze dne na den. Vzpomínám na všechny ty roky, která uběhly neskutečně rychle, příliš rychle …

Chápu, že čas už nelze vrátit zpět. Přesto jste mohly více otevřít oči a konečně mě spatřit. Opravdu mě vidět.

Pod tato slova by se mohl podepsat každý starší člověk. Každý byl kdysi mladý, zamilovaný a plný plánů do budoucna. Každý z nás jednou zestárne a zbývá jen doufat, že se k nám nejbližší rodina neobrátí zády.