Loď se potápěla. Jednomu manželskému páru se podařilo dostat do záchranného člunu, ale k jejich hluboké lítosti bylo volné jen jedno místo. Manžel sám vylezl na loď a svou ženu nechal zemřít uprostřed oceánu.
Ale předtím, než se potopila, vykřikla jeho žena poslední větu svého života − tak začala učitelka literatury svou první lekci v letošním školním roce.
Zde svůj příběh přerušila.
„Tak co si myslíte,“ zeptala se učitelka sedící před dětmi ve třídě, „jaká to byla věta?“
Většina studentů okamžitě řekla: „Nenávidím tě!“, „Jaká jsem byla ale slepá!“ a další odpovědi v podobném duchu.
Celá třída se předháněla ve výpovědích, jen jeden chlapec celou tu dobu seděl a mlčel.
— „A co myslíš ty, že řekla?“ – zeptala se ho učitelka a popošla k němu.
— „Myslím si, že řekla: postarej se o naše dítě!“
— „Ty znáš tento příběh?“ – podivila se učitelka.
.
— „Ne, ale to samé řekla moje maminka tatínkovi před svou smrtí,“ odpověděl žák.
Učitelka se odvrátil a doufala, že si nikdo nevšiml, jak se jí v očích zaleskly slzy.
— „Je to tak,“ odpověděla.
Loď se potopila. Ten muž se vrátil domů a sám vychovával jejich dceru. Po mnoha letech, kdy už otec nežil, se jeho dcera probírala jeho věcmi a našla jeho deník, ve kterém si přečetla toto:
„Měla strašnou diagnózu, když jsme se vydali na výlet. Už jí ze života nezbývalo mnoho času. Bože, jak bych si přál utopit se místo ní, ale pro dobro naší dcery jsem to nemohl udělat. Mohl jsem ji jen nechat uprostřed oceánu.“
Třída mlčela.
Z dětských očí bylo jasné, že je tento příběh hluboce zasáhl a že si děti dnes poprvé uvědomily, že první dojem může být klamný.
To je důvod, proč bychom neměli lidi a jejich činy nikdy soudit povrchně, protože o nich možná nic nevíme.