Ještě jsme nebyli oficiálně ve vztahu, ale bylo zřejmé, že se to blíží. Potom jednoho krásného dne prohlásila, že za každou nemoc si člověk může sám, že je to záležitost karmy. Pár hodin před tím jsem jí právě sdělil, že můj otec se znovu potýká s rakovinou. Nejsem si jistý, zda na to zapomněla nebo to řekla schválně, ale v tu chvíli jsem ztratil jakoukoli motivaci udržovat s ní kontakt.
„Myslím to dobře, ale mám pocit, že bych se přes náš rozchod přenesla mnohem rychleji než ty.“ Tato věta je mi dodnes vryta do paměti.
Byla naštvaná, protože jsem neměl náladu slavit s ní její novou práci. Tvrdila, že ji nepodporuji a její úspěchy mi nezáleží. Obvykle bych jí možná dal za pravdu, ale v tu dobu jsem se staral o svou matku, která přede mnou pomalu umírala na rakovinu.
Když mi zemřel blízký kamarád, její první reakce byla: „Aspoň máš o problém méně.“ Později se to snažila zlehčit jako vtip, ale i tak… To rozhodně nebylo to první, co bych čekal, když jsem se jí svěřil s takovým smutným událostí.