„Nedávno mě navštívil můj dobrý známý. Oba jsme ženatí, máme děti, hodně pracujeme, a tak nemáme mnoho příležitostí v klidu posedět u piva zavzpomínat na staré časy. Minulý týden se u mě zastavil na kávu, protože byl poblíž.“
Vrátil jsem se z práce jen několik minut předtím, kdy nám zaklepal na dveře. Moje žena měla noční směnu, uvařila oběd, ale nestihla umýt nádobí. Kamaráda jsem tedy pozval do kuchyně, ne do obývacího pokoje. Pomyslel jsem si, že zatímco se bude vařit voda, stihnu rychle umýt nádobí. Podíval se na mě, jako kdybych mluvil japonsky.
„To jako vážně? Já jsem už druhý týden umyl v bytě podlahu a moje milovaná manželka se ani neráčila mi za to poděkovat. “
Překvapeně jsem poslouchal svého kamaráda, jak nadává na svou ženu. Ukázalo se, že jí nepomáhá pravidelně, a tak je pro něj vytření podlahy přímo hrdinský kousek, který si zaslouží obdiv a úctu. Nevydržel jsem a zeptal se ho, kdy naposledy on poděkoval své ženě za to, že uklidila byt, vyprala oblečení nebo odvezla děti do školy. „Řekl jsi jí děkuji?“ Překvapeně se na mě podíval a já dodal:
Já nepomáhám své ženě, proto že potřebuje pomoci. Ona potřebuje především partnera.
Oba máme zaměstnání a oba se věnujeme domácím pracím.
Nepomáhám ženě s praním, protože sám potřebuji mít čisté oblečení.
Nepomáhám ženě s vařením, protože sám chci jíst.
Nepomáhám ženě s mytím nádobí, protože je ho dokážu umýt i sám.
Nepomáhám ženě s výchovou dětí, protože jsem za své děti zodpovědný i já.
„Poděkovat za vytření podlahy? Vážně si myslel, že udělal něco výjimečného? Čekal snad nějaký aplaus? Poděkovat měl spíše on. Možná, že si zvykl na to, že nemusí doma nic dělat natolik, že se mu zdálo, že se všechno udělá samo?
Snad se příště bude cítit jako doma a ne jen jako host, který se přijde najíst, umýt a vyspat. Měl by se cítit jako doma.“
Toto by si měl vzít k srdci každý muž!