Příběh k zamyšlení: Chtěla jsem se rozvést s mým manželem, ale máma mi řekla slova, která mě hluboce zasáhla

Není nic smutnějšího než rozvod – traumata, která nelze řešit bez ztrát. Lidé, kteří prožívají toto neuvěřitelně těžké utrpení, jsou v ohrožení života – po fyzické i psychické stránce.

Bohužel, rozvést se je v dnešní době už v pořádku. Proto je nyní mnoho svobodných matek ,které postupně klesají u mužů na společenské dno.

Před tebou je dopis ženy, která již byla rozhodnuta rozvést se, ale pak změnila rozhodnutí. Přečti si ho pozorně a zjistíš, co se stalo. Možná ti tato slova pomohou znovu navázat vztah s člověkem, kterého si už připravena poslat do země pod názvem „Minulost“.

Příběh o záchraně manželství

Oddalovala jsem tento moment, dokud nenastal ten den. Den, kdy můj muž Petr odešel do práce, sbalila jsem si věci, vzala svého dvouletého syna a utekla jsem z domu k mým rodičům. Moje máma mi řekla, že mě s otcem nevyhodí a budou mi ve všem pomáhat.

Ale předtím, než definitivně odejdeš od svého muže, – řekla máma, splň mi tuto prosbu.“ Položila přede mne list papíru, udělala vertikální čáru uprostřed a požádala mě, abych do první kolonky napsala seznam věcí, které mi na Petrovi tak moc vadí, že už s ním nedokážu žít. Myslela jsem si, že do druhé kolonky bude chtít napsat seznam jeho kladných vlastností, přestože už tehdy jsem věděla, že to bude velmi krátký seznam.

Hned jsem věděla, co napíšu do prvního sloupce:

  • Petr vždy pohazuje své věci
  • Nikdy mi neříká, kam jde
  • U stolu hlasitě smrká a chová se neslušně
  • Nikdy mi nedal žádný dárek
  • Je skoupý na peníze
  • Nikdy doma nepomáhá
  • Věčně je ticho a nekomunikuje se mnou

V tomto seznamu jsem pokračovala dlouho, než jsem se dostala na konec strany. Tady už jsem měla nezvratný důkaz, že by žádná žena nechtěla žít s takovým monstrem.

Se samolibým úšklebkem jsem řekla mámě: „Do druhého sloupce mám napsat jeho pozitivní vlastnosti, že?“ Ale máma odpověděla, že ona už zná jeho silné stránky. Požádala mě, abych ke každému z jeho nedostatků, napsala svou reakci na ně.

To už bylo těžší a nečekala jsem, že to bude o mě. Ale věděla jsem, že moje máma ode mě neodejde, dokud to nevyplním. Tak jsem začala psát.

Jaké jsou moje reakce:

  • Zlobila jsem se
  • Křičela a plakala
  • Styděla jsem se být v jeho blízkosti
  • Udělala jsem ze sebe mučednici
  • Chtěla bych se vydávat za někoho jiného
  • Myslela jsem si, že jsem cennější
  • A obecně, není mne hoden

Tento seznam byl nekonečný. Potom máma vzala papír, roztrhla ho na polovinu, tu část kde byly napsány petrovo nedostatky, hodila do koše.

Druhou mi podala se slovy: „Jdi dnes domů a přemýšlej o tom, co si napsala. Dítě tu nech. Přijď až pak, pokud budeš definitivně přesvědčena, že chceš od Petra odejít, já s otcem ti ve všem pomůžeme.

na druhé stránce…

Vrátila jsem se domů, podívala se na seznam. Bez Petrových nedostatků vypadal hrozně. Viděla jsem odraz svého hrozného a destruktivního chování, a tehdy jsem si uvědomila, jak hloupě jsem se po celou dobu chovala. Pak jsem se zamyslela nad věcmi, které mě u Petra tak dráždily. A tehdy jsem si uvědomila, že nic není tak špatné a neomluvitelné.

Byla jsem tak naštvaná, že jsem si vůbec nevšimla, jak mi bylo dobře s mužem, byl dobrý, ne ideální, ale výborný. Ne všichni jsme ideální. Toto je třeba vštěpovat dětem od malička. Každý z nás má nějaké nedostatky, ale musíme se naučit je tolerovat.

Vrátila jsem se k rodičům. Je zajímavé, že podruhé, ale s odlišným názorem. Nyní cítím klid a vděčnost. Před pěti lety jsem slíbila, že zůstanu s mužem v nemoci i ve zdraví – a byla jsem zděšená, jak krutě jsem byla připravena změnit svůj život a dítěti vzít otce jen kvůli maličkostem a chvilkovému podráždění. A když se Petr vrátil domů z práce, už jsme na něj se synem čekali.

Ráda bych řekla, že se Petr změnil. Ale ne, on se nezměnil. Stále dělal to, co mě tak dráždilo. Ale změnila jsem svůj postoj k jeho chování. A každý den děkuji mámě, že mi zachránila manželství.

Když bylo Petrovi 49 let, diagnostikovali mu Alzheimerovu chorobu, musel odejít z práce učitele a já jsem se starala o svého milovaného muže.

A když se mě můj syn zeptal: „Mami, co budeme dělat, až si nás už táta nebude pamatovat?“ – Odpověděla jsem mu: „Pak si ho budeme pamatovat my, budeme si ho pamatovat jako milujícího otce a manžela a pamatovat si na vše, co nás naučil a jak nás miloval.

Pokaždé, když jsem se změnila já, změnilo se všechno kolem mě.

Martina byla za Petra vdaná 29 let.

Toto je otevřený dopis, který je neuvěřitelně dojemný. Musíte mít velkou vnitřní sílu vyprávět svůj příběh tak otevřeně. Její moudré myšlenky rezonují v našich srdcích, že?

Sdílej se svými přáteli tento článek. Ať taková tragédie jako je rozvod, se vyskytuje jen občas, kdy je to opravdu nutné.

1 komentář

  1. Ten príbeh je dojímavý a nesie v sebe i množstvo múdrosti. Ale každý ľudský osud je veľmi individuálny, a tak sa na množstvo ďalších situácií nikdy aplikovať nedá. A ani by sa nemal…
    Nehovoriac už o tom, že ani zamak neverím, že sa niekedy reálne stal…
    Napríklad, radiť žene, ktorá má muža alkoholika a psychopata, ktorý denne neváha udierať a biť svoju tehotnú ženu alebo ktorý sa nevie ovládať ani natoľko, že ona denne musí žiť v strachu o holý život seba a svojich detí, že mu má odpustiť, trpieť a báť sa zlomená a bez štipky sebaúcty i naďalej, hoci tu už nie je žiadna nádej na zlepšenie, je zvrhlosť najhoršieho druhu a absolútna neschopnosť vcítiť sa do pozície toho druhého…
    Tam už písať takéto zoznamy nemá najmenší zmysel, lebo tam už treba konať, a to čo najrozhodnejšie. Kým nie je neskoro…

Přidat komentář

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno