Jmenuji se Káťa a s mnoha svými vrstevníky chodíme do dětského domova a pomáháme zaměstnancům tohoto domova s malými dětmi. Ale neřekla jsem to své matce, protože by mi to mohla zakázat.
Dospělí nám říkají, že my, dnešní mládež, nejsme moc dobří, a já chci říct, že to není pravda. Ano, jsou mezi námi rozdíly, ale v podstatě jsou všichni mladí dobří. Třeba moji přátelé nepijí pivo na lavičce, ale v dětském domově si hrají s dětmi.
V dětském domově je chlapec Míša a dívka Světa, jsou to dvojčata. Nevím proč, ale okamžitě jsem k nim přilnula a oni zase ke mně. Když jsem přišla, hráli si se mnou, beze mě ani nechtěli jíst.
Naposledy jsem se tam musela zdržet trochu déle.
Míša a Světa mě nechtěli nechat odejít, pořád plakali, ale podařilo se mi s nimi dohodnout, že zítra se za nimi znovu vrátím, a oni se uklidnili.
Maminka si myslela, že chodím s přáteli, ale nic jsem jí neřekla, obávala jsem se, že mi tuto dobrovolnickou činnost zakáže.
Jednoho dne mi matka řekla, že ji volají k naléhavé operaci (byla lékařka), a řekla mi, abych si udělala úkoly a šla spát.
článek pokračuje na další stránce..