1. Postoj k času
Pokud má člověk pocit, že to nejlepší už zažil a budoucnost mu nemá co nabídnout, začíná psychicky stárnout.
Mladý duch plánuje, starý se utápí ve vzpomínkách.
Dlouhodobý pesimismus, absence cílů a beznaděj urychlují nejen psychické, ale i biologické stárnutí.
Naopak nové výzvy – studium, cestování, kurzy či změna oboru – stimulují mozek a podporují optimismus.
2. Sebeomezování
Věta „na to už jsem starý“ je často spíš mentální bariérou než realitou. Ano, věk přináší určitá omezení. Zároveň ale otevírá nové možnosti.
Pokud ubývá fyzické síly, lze rozvíjet kreativitu, strategické myšlení nebo zkušenosti. Každé životní období má vlastní potenciál.
Učit se jazyk, začít s turistikou, psát, organizovat projekty – to vše drží mozek ve střehu.
3. Emoční stabilita
Výzkumy dlouhodobě potvrzují, že spokojení lidé žijí déle. Stabilní psychika ovlivňuje hormonální i neurochemické procesy v těle.
Člověk, který se dokáže přizpůsobit změnám, nepropadá panice a nehledá ve všem problém, si uchovává mladistvý výraz i energii.
Vděčnost, humor a schopnost vidět pozitivní stránky reality nejsou naivitou, ale strategií dlouhověkosti.
Psychika jako rozhodující faktor
Stárnutí nezačíná v kůži ani v kloubech. Začíná ve chvíli, kdy mozek přestane hledat nové podněty.
Mnoho lidí rezignuje na vlastní rozvoj s pocitem, že „už je pozdě“. Ve skutečnosti právě tato rezignace může být nejrychlejší cestou ke stárnutí.
Je to náš život, naše rozhodnutí a naše mysl. Psychologický stav výrazně ovlivňuje tempo biologických změn.
Otázka tedy nezní, kolik vám je let.
Otázka zní: Kolik plánů ještě máte před sebou?