„Jsem svědkem zázraků, ale vidím i tragédie těžko popsatelné slovy.“
„Pomáhám resuscitovat malé dítě, jehož srdíčko se nesnaží dál pracovat. Mohl jsem udělat různé věci, abych to dítě zachránil. ……“ Tato otázka mě stále trápí.
„Když je medicína bezmocná, jsem to já, kdo předává děti rodinám, aby mohly strávit posledních pár minut svého života v jejich náručí. Já jsem ten, kdo podává léky, aby dítě netrpělo. Já jsem ten, kdo pomohl postavit sádrovou sochu jako pomník plačícím rodičům. Chvíle plné slz a úsměvů.
„Stojím vedle rodičů, když se loučí s milovaným dítětem.“
„Stává se mi, že pláču už v autě, ve sprše nebo těsně před odchodem z domu do práce. Naštěstí nacházím podporu u svých kolegyň, jiných zdravotních sester. Mám radost z toho, že v těžkých chvílích jsou se mnou a že můžu počítat s jejich moudrostí a oddaností. Moje práce obnáší mnohem víc, než by se mohlo zdát.“
Brittany přidala tato slova k fotce chlapce, o kterém všichni tolik bojovali, ale kterého se jim nepodařilo zachránit. Uvědomme si, že sestry se každý den setkávají s nesnesitelnou bolestí. Oceňme jejich práci.