Když jsem se vrátil v tu noc domů, manželka prostřela stůl a přichystala večeři. Chytil jsem jí ruku a řekl jí: „Musím ti něco říct.“ Sedla si a potichu jedla. V jejích očích jsem zpozoroval bolest.
V tom okamžiku jsem nemohl otevřít ústa. Musel jsem se přiznat, že uvažuji o rozvodu. Téma jsem přednesl opravdu klidně. Nevypadala rozzlobeně. Pouze se zeptala: „Proč?“
Odpovědi jsem se vyhýbal. To ji rozzlobilo. Něco na mě hodila a křičela na mě, že nejsem muž! V ten den jsme spolu už nepromluvili. Plakala. Věděl jsem, že chtěla vědět, co se stalo s naším manželstvím. Jen těžko jsem jí mohl uspokojivě odpovědět. Už jsem ji nemiloval. Mé srdce patřilo Janě. Pouze jsem ji litoval.
S pocitem viny jsem podepsal rozvodové papíry, v nichž stálo, že si může nechat náš dům, auto, a 30% v mojí společnosti. Podívala se na ně a roztrhala je na kousky. Žena, která se mnou strávila 10 let života mi byla najednou cizí. Bylo mi líto času a energie, který promrhala. Ale nemohl jsem změnit fakt, že miluji Janu. Nakonec se přede mnou rozplakala. Její pláč byl pro mě úlevou. Myšlenka rozvodu se zdála být po několika týdnech jasnější a reálnější.
Druhý den jsem se vrátil pozdě domů. Něco psala… Večeři jsem nedostal, tak jsem si šel rovnou lehnout. Byl jsem velmi unavený po celém dni s Janou, nebyl tedy problém usnout. Když jsem vstal, stále byla u stolu a psala. Nestaral jsem se o ní a tak jsem si šel opět zdřímnout.
článek pokračuje na další stránce..