V průběhu antiky bylo běžným zvykem, že přespočetné nebo nechtěné děti byly opuštěny nebo dokonce usmrceny, což dokládají historické zákony proti dětskému zabíjení. Avšak první církevní koncily začaly tuto praxi odsuzovat a prosazovat milosrdenství k opuštěným dětem.
Starověké právní systémy, včetně zákonů Hebrejců a Římanů, sice zakazovaly vraždu nevinných, ale neviděly problém s opuštěním dítěte, uvádí časopis Epocha. V Římě například sloužila k tomuto účelu tzv. Columna Lactaria, která se stala místem pro opuštění nechtěných dětí.
I když by mohlo být předpokládáno, že nalezené děti budou někým přijaty, jejich osud není vždy tak příznivý. Podle vizigótského práva se nechtěné dítě mohlo stát otrokem osoby, která se ho ujala. Situace se však změnila s nástupem katolické církve, která začala zakládat útulky pro opuštěné děti.
První takový útulek byl zřejmě založen v Cařihradě v roce 335 a další nalezinec byl přijat v Miláně v roce 787 pod dohledem biskupa Dattea. Postupně vznikaly podobné ústavy i v dalších městech jako Siena, Padova a Montpellier.
článek pokračuje na další stránce…