Každý rok mi osud nadělil k narozeninám velmi speciální dárek – začátek školního roku. Přestože by se to někomu mohlo zdát jako zvláštní dárek, já jsem z toho měl vlastně radost.
Školu jsem totiž vnímal jako chrám vzdělanosti, ale hlavně to byla příležitost se znovu setkat s kamarády. Už jako dítě, které si ostatní často pletli s dívkou, jsem byl zvědavý a otevřený novým zážitkům, a školní prostředí pro mě bylo místem, kde jsem se rád učil i bavil.
Na prvním stupni základní školy nás přivítala autoritativní učitelka Alena Nováková. Byla vysoká, blonďatá a nezapomenutelná nejen svou přítomností, ale i schopností zakřičet, když to bylo třeba. Byla to jiná doba, kdy učitelé – tehdy ještě oslovovaní soudruzi – vzbuzovali úctu a někdy i strach. A když padla facka, tvář si to pamatovala ještě hodiny. Ale pokud se to nedostalo k rodičům, cítili jste se téměř, jako byste dostali pochvalu.
článek pokračuje na další stránce…