„Takovej barevnej vocas letící komety,“ popsal Filip Topol v roce 2003 pětadvacet let Psích vojáků v rozhovoru pro Český rozhlas. Letos v lednu byla zahájena výroba celovečerního dokumentárního filmu se stejnojmenným názvem.
Svoji hudební tvorbu zahájil Filip Topol zhudebňováním textů svého bratra. Veřejně poprvé vystoupil ve dvanácti letech při příležitosti živého nahrávání Pašijových her velikonočních skupiny Plastic People of the Universe ve stodole na Hrádečku u Václava Havla. Hrál tam sólově před publikem z Havlova okruhu.
V roce 1978 založil Filip spolu se svými spolužáky ze základní školy, bubeníkem Davidem Skálou a baskytaristou Janem Hazukou, skupinu Psí vojáci. Zpočátku textařsky spolupracovali s Jáchymem, později začal psát texty Filip. Třetího listopadu 1979 se představili na Pražských jazzových dnech. Byl to jejich první a také poslední legální koncert. Potom až do poloviny osmdesátých let nemohli, hlavně díky disidentským aktivitám Filipova otce, vystupovat jinde než na utajovaných soukromých akcích. Až od roku 1986 jim bylo dovoleno občas někde zahrát. V roce 1989 vydali první EP desku. Po listopadu mohli konečně začít hrát profesionálně.
Kromě klubových koncertů se účastnili řady festivalů. Vystupovali po celé Evropě, v USA i v Japonsku, jejich písně byly použity ve filmech. Stali se kultem, který k sobě poutal publikum, čítající dnes už tři generace. „Když u vážím, že první honorář, co si vysloužili, byly facky od policajtů při výslechu v Bartolomějské, je vlastně až neuvěřitelné, co dokázali.“ (Jáchym Topol)
Filip Topol byl klavíristou, zpěvákem, skladatelem a textařem kapely. Byl své kapele osudově oddán. „Nic jiného neumím a pořád mám v sobě čerta, je to moje jediná cesta,“ řekl před třemi lety v rozhovoru pro časopis Respekt. Neměl rád změny, byl velmi konzervativní. Čím starší byl, tím méně důvěřoval lidem, které neznal. Preferoval uzavřenou společnost. Osobní vztahy byly v kapele vždy nadřazeny všemu ostatnímu.
Mimo nahrávání desek a koncertních turné s kapelou vystupoval Filip Topol také samostatně na sólových koncertech, včetně varhanních. Psal hudbu k divadelním hrám, doprovázel projekce němých filmů na klavír, hrál ve filmu (hlavní role ve filmu Z. Tyce Žiletky, 1993), psal prózu, kreslil, pil, cestoval a ničil si zdraví.
Hudbu i život vnímal jako celek. Jeho názory v hudbě, to byl vlastně jeho životní názor. Řada jeho písní je víceméně deníkový záznam. Petr Hrabalík na webových stránkách seriálu České televize Bigbít píše: „Filip Topol už v teenagerovském věku myšlenkově zcela dospělý jedinec, dokázal svoje vnitřní pocity formulovat s neuvěřitelně syrovou až ‚krvavou‘ upřímností a svým životem „až do dna“ znovu definovat dobou rozervaného umělce, a to nikoliv jako pozéra, ale jako skutečnou autentickou osobnost.
Psí vojáci byli jedním z nejdůležitějších souborů v historii českého rocku.“
Celovečerní dokument o Filipu Topolovi by měl zachytit téměř celý jeho život, podstatu jeho osobnosti, jeho zájmy a propojení s kapelou, s důrazem na osobní, drsné i humorné, nefaktografické momenty z jejich společného putování životem. Vzhledem k tomu, že se na realizaci sešli filmaři – příznivci Filipa a Psích vojáků, natáčení je již v plném proudu, avšak financování výroby je na svém počátku. Když vše půjde dobře, premiéra by mohla být za rok.
Režisérem je Václav Kučera, kterého hudební tematika ve filmu provází již mnoho let. Zpracoval tak například životní příběh Petra Kalandry ve filmu Dobrá víla Kalandra, nebo příběh frontmana kapely Plastic People Of The Universe ve filmu Mejla. Historii legendární kapely zachytil v dokumentu Hudba Praha – Jasná páka. Se skupinou Už Jsme doma natočil dokument Teplice na talíři a polohraný „parealistický“ dokument o jejich dvorním malíři Martinu Velíškovi Jaro, peklo, podzim, zima. Jeho posledním filmem s hudební tematikou je dokument Dobrý časy s Václavem Neckářem o comebacku popové legendy a vzniku alba se skupinou Umakart. Podrobnější filmografie zde.
Za kameru se postavil renomovaný Diviš Marek, který nedávno dokončil film o Zuzaně Michnové a Marsyas „Jsem slavná tak akorát“. Hudební tematika je mu tedy také blízká a je jistotou nevšedních záběrů.
Spoluautorem námětu a scénáře je manažer Psích vojáků Romek Hanzlík, který byl producentem již několika dokumentů v režii Václava Kučery. Poslední z nich je Czech Music on The Road – Zpráva o turné u protinožců, který v tomto roce odvysílá ČTart. Romek Hanzlík je manažerem několika českých alternativních skupin, například Plastic People nebo Už jsme doma. O Psí vojáky se staral sedmnáct let: „Filip Topol měl neuvěřitelní charisma. Sálala z něj skrytá energie, ať už na pódiu, nebo v soukromí.
Zdánlivá nepřístupnost působila na všechny v jeho okolí. Holky se do něj zamilovávaly, aniž musel vyřknout jediné slovo. Fanoušci za ním chodili a říkali obdivná slova. I když nutno říct, že přízeň publika Filipa spíše svazovala a raději se jí vyhýbal a utíkal do soukromí. Dlouhé dny trávil se svým milovaným Mozartem a mobilní telefon měl často mnoho d ní vypnutý. Na koncertě stačilo prvních pár tónů, a hned bylo navázáno souznění s publikem. Mělo to co dělat spíše s pocitem vzájemného spiklenectví mezi kapelou a posluchači než nějaké bezmezné obdovování. Byl to právě ten pocit jakési sounáležitosti s hudbou a světem Psích vojáků. Ten pocit sálal nejen z koncertů, ale take ze všech nahrávek.“
zdroj: Romek Hanzlik