Baví mě český způsob humoru, říká skladatel Petr Skoumal

Má rád hravost, psy, kočky a děti. Jeho muzika přináší smích. Hudební skladatel Petr Skoumal si vždy dopřával rozkoš svobodné tvorby a své písně nikomu nevnucoval. Přesto za ním chodili zpěváci a přátelé stejně jako divadelní či filmoví režiséři. Ve čtvrtek oslaví 75. narozeniny.

„Psaní písniček je pro mě zóna absolutní svobody.“ Nejvíc svou tvorbu spojil se zpívajícím básníkem a poetickým textařem Janem Vodňanským. Od šedesátých let 20. století až do zákazu v roce 1981 představovali svébytný kulturní fenomén, ve svých kořenech prorostlý s odkazem Jaroslava Ježka a poetikou Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha.

V názoru však byli zcela ojedinělí, balancujíce na hraně recese a účelového nonsensu. A zpět ke spolupráci je svedly až v roce 1989 Večírky rozpadlých dvojic na scéně pražského klubu Na Chmelnici.

V šedesátých letech byl jakoby jen mimochodem zpívající hráč na klávesové nástroje Skoumal také dramaturgem a autorem hudby v pražském Činoherním klubu a spolupracoval na cimrmanovských filmech jako skladatel.

Písničkami pro děti hladil dětské duše vedle Svěrákových a Uhlířových songů na deskách Kdyby prase mělo křídla, Jak se loví gorila, Pečivo, Pro děti od pěti a Kampak běžíš, ježku. Používal poezii Emanuela Frynty, Pavla Šruta, případně svou vlastní.

K albům pro dospělé …se nezblázni, Poločas rozpadu, Hotelový pokoje, Březen, Nebo cibule, přidal práci na albech Luboše Pospíšila, Michala Prokopa a C&K Vokálu, na prahu padesátky se na několik let připojil k Vladimíru Mišíkovi a jeho skupině Etc.

Ve Skoumalových písních zní sarkasmus, melancholie a stesk po starých časech. „Když si sám sebe představím ve dvacátých, třicátých letech, mám pocit, že bych se tam cítil dobře.“

Kumšt provázel Skoumala už od dětských botiček. V šesti letech (narozen 7. března 1938 v Praze) ztvárnil nejmenší dítě ve filmu Nezbedný bakalář.

Kdo za okupace navštívil rodinu překladatelů Aloyse a Hany Skoumalových, byl ohromen klavírní improvizací dítěte se zlatými vlásky, které stěží dosáhlo na piano vídeňské výroby.

Poválečné roky strávil v Londýně, kam byl jeho otec vyslán jako kulturní atašé. A učil se u pianistky Lizy Fuchsové: „Dnes, s odstupem, jsem asi rád, že jsme se vrátili. Jsme zatíženej na tuhle zem, prostředí, kulturu, způsob humoru.“

Později na pražské konzervatoři vystudoval obor dirigování, na brněnské JAMU řízení sboru. Psal scénickou hudbu k filmům (Jára Cimrman ležící spící, Rozpuštěný a vypuštěný, Přijela k nám pouť) i k animovaným (Král a skřítek, Zaniklý svět rukavic, Malá čarodějnice). A k více než 150 divadelním a televizním inscenacím.

A taky k večerníčkům jako byl Maxipes Fík, Králíci z klobouku, A je to!, Bob a Bobek. Dnes občas vystupuje v dětských představeních v pražském Divadle v Dlouhé.

„Pro mě je strašně důležitý moment náhody,“ tvrdí Skoumal. „Náhodou si otevřu knížku na básničce, co se mi líbí. Náhodou někoho potkám a zahrajeme si spolu. Náhodou jsem potkal lidi, se kterými jsem pak náhodou dělal dlouhá léta divadlo. V mém životě je málo věcí čistě racionálních.“

zdroj: ČTK – Jitka Bojanovská rmi

 

Přidat komentář

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno