Chinaski: Přijďte se zapojit!

Přijďte se zapojit! Skupina Chinaski zve na křest knihy, CD a předání diamantové desky spojené s krátkým akustickým setem do pražského Bontonlandu. To vše ve čtvrtek 7. listopadu od 16:00.

Se sloganem „Přijďte se zapojit“ zve skupina Chinaski nejen na anoncovaný křest do pražského Bontolandu (7. 11. 2013), ale i na Narozeninový koncert do pražské O2 areny v únoru příštího roku (6. 2. 2014).

Setkat se skupinou Chinaski bude příští týden na dlouhou dobu jedna z posledních příležitostí. Další pak bude až na zmiňovaném koncertě v únoru v O2 areně.

Během akce v Bontonlandu – příští čtvrtek 7. listopadu od 16:00 – šestice muzikantů pokřtí novou knihu, která o nich vychází s názvem Chinaski Poprvé, a CD Best Of. Zástupci Universal Music jim předají  Diamantovou desku za 400 000 prodaných nosičů a Chinaski ještě zahrají všem přítomným na místě krátký akustický set, v němž nezapomenou ani na nejnovější hit Stížnost.

Chinaski – Stížnost

Přijďte se zapojit – příští týden 7. 11. do Bontonlandu (spodní část Václavského náměstí) a 6. 2. 2014 do O2 areny. Těšíme se na vás!

Vstupenky na narozeninový koncert v pražské O2 areně jsou již v předprodeji prostřednictvím www.sazkaticket.cz (je možná i předchozí rezervace) a zároveň i v kamenných obchodech a stáncích s terminály SAZKA Sázková kancelář, a.s.

Kniha Michala Malátného – Chinaski Poprvé

obal kniha Chinaski Poprvé (450 x 645)

Obal knihy Michala Malátného – Chinaski Poprvé

Chinaski jsou na české hudební scéně dvacet let a patří k nejpopulárnějším kapelám. Během dvou desetiletí existence skupina zažila zářivé i doslova tragické okamžiky. Beletristicky laděné vzpomínky frontmana Michala Malátného budou pro fanoušky i nezaujaté čtenáře překvapením. Vyprávění, které začíná v malém městě, kde se na základce sejdou dva kluci, aby založili kapelu, a končí zpytováním v dunách argentinské pouště, vás pobaví, zneklidní a možná i šokuje. Mick Jagger kdysi řekl: „Ukažte mi kluka, kterej nechtěl bejt rokenrolovou hvězdou, a já vám ukážu lháře.“ Jenže každá mince má dvě strany a euforická běsnění, kdy se život podobá rockovému mejdanu, zpravidla střídají chvíle, kdy „jde do tuhýho“…

Vyprávění Michala Malátného doprovází série profilových rozhovorů Jana Hlaváče se členy kapely a lidmi z jejího okolí.

Vázaná, formát: 150×215 mm, počet stran: cca 240 (s bohatým fotografickým doprovodem), barevná fotopříloha: 16 stran, předpokládaná MOC: Kč 299, předpokládaný termín vydání: druhá polovina října 2013

ISBN 978-80-87423-47-9

O autorovi (Michal Malátný)

Michal Malátný (vlastním jménem Michal Novotný, nar. 1970) je skladatel, textař, kytarista a zpěvák skupiny Chinaski. Kapelu založil se svým spolužákem Pavlem Grohmanem, s nímž až do jeho smrti v roce 2008 tvořil svérázný tvůrčí tandem. Michal Malátný vystudoval činoherní herectví na pražské DAMU a působil jako herec v Liberci, v Pardubicích a v Praze. Do obecného povědomí se ale dostal až jako frontman kapely Chinaski (dříve Starý hadry), která natočila osm řadových alb a získala bezpočet ocenění, mj. první místo v anketě Český slavík a cena Anděl.

Ukázka z kniky Michala Malátného – Chinaski Poprvé 

Ten pátek, kdy měla bejt kapelní zkouška, jsme v poledne seděli s Petrou v pizzerii na Andělu. „Dali bychom si ten listový salát s dresinkem, krevetami a pošírovným vejcem a…“

…a přišla mi esemeska: „Dobry den, pane Malatny, mohl byste prosim neco rict k panu Grohmanovi? Dekuji. N…“

Co to má sakra bejt? To je někdo od novin, proč Hrochovi nezavolaj sami?

Kde jsme to přestali? „…a pošírovaným vejcem a taky saporito s rozmarýnem a parmazánem a k pití vodu bez bublinek a…“

…a další esemeska: „Dobry den, mohla bych Vam zavolat ohledne Pavla Grohmana? Dekuji. L…“

„Proc nevolate rovnou jemu?“ odepisuju a to už nad náma stojí číšník s vodou bez bublinek a je vážnej a bílej jak stěna. „Je mi to líto, teď jsem to slyšel v rádiu…“ A najednou neví, jestli má přede mě s Petrou tu vodu bez bublinek postavit nebo ne.

Co se to sakra děje? Jako předzvěst něčeho strašnýho mi na čele vyráží horkej pruh. Kouknu na Petru a je mi jasný, že cejtí to samý co já. Sáhnu po mobilu a vytočím kamarádku, která dělá u novin…

„Michale, Pavel se zabil na motorce, ty to ještě nevíš?“

Kdy? Jak? Do hajzlu! To přece nemůže bejt pravda, to musí bejt nějaká kachna… „Jseš si jistá, že je to on?“ řvu do mobilu a kamarádka novinářka ani nemusí nic říkat, protože najednou vím, že to je… že to BYL on.

Mechanicky tahám z kapsy peníze a číšník mi je cpe zpátky: „Nechte to být… Nic neplaťte…“ Jdeme s Petrou pryč. Kam? Co já vím! Někam! Něco musíme udělat! Někam zavolat! Hrochovo číslo je nedostupný. Jeho žena Lucka má obsazeno – volá jí teď asi kdekdo -, a když to konečně zvedne, brečí…

Vylezli jsme před pizzerii, a i když bylo pravý poledne a všude se hemžili lidi, pro mě jako by nastala noc a svět se zastavil.

A nejen pro mě. Velký vakuum nastalo pro nás pět, v tu chvíli už ZBYLEJCH členů kapely Chinaski…

…pro Frantu, kterýho ta zpráva zastihla v koupelně, když si holil hlavu, a pak hodinu chodil bezradně po bytě s půlkou hlavy obrostlou a půlkou vylepanou…

…pro Štěpána, kterej v tu chvíli nahrával v sále Hudební akademie múzickejch umění koncert klavírního virtuóza Tomáše Víška a strnul nad kufrem plným mikrofonů a opakoval si: „Tak tohle je konec…“

…pro Ondru, kterej se právě vracel ze svatby svý kamarádky, a jak se ten veselej den najednou zvrtnul ve strašnej smutek, tak tiše a zoufale nadával, protože Hroch nebyl první kamarád, o kterýho takhle blbě přišel…

…pro Petra, kterej zrovna mířil na chalupu a musel zastavit auto na Žďákovským mostě a sednout si na silnici, protože člověka nic lepšího v takovou chvíli nenapadne…

…a taky pro naši manažerku Hanku Petřinovou, která v šoku zůstala stát u benzinky s čerpací pistolí v ruce a nedokázala tu pistoli ani zavěsit do stojanu…

Najednou nám to všem došlo. Jo, rvali jsme se mezi sebou jak psi, hádali jsme se nebo naopak vzdorovitě mlčeli, ale to teď už najednou bylo všechno jedno. Už nic nebude jako dřív, nic nebude jak bejvávalo…

Na pátou hodinu jsme měli domluvenou zkoušku v Ďáblicích, a i když nebylo co a proč zkoušet, sešli jsme se všichni i s manažerkou Hankou. Seděli jsme ve zkušebně, koukali po sobě a říkali si, co bude dál. Co by bylo? Bez Hrocha je prostě konec! Protože to on byl motor kapely, to on všechno zařizoval, všechny koncerty a turné, navrhoval obaly desek a plakáty, inkasoval a rozděloval prachy, dohadoval se se všema promotérama, impresáriema a vydavatelama, honil nás na zkoušky, nutil psát písničky…

„Kluci, musíte se rozhodnout, jestli budete pokračovat,“ řekla Hanka, „nemusíte to udělat teď hned, ale rozhodnout se musíte.“ A s Kužim hned sepsala tiskový prohlášení, že až do odvolání rušíme všechny koncerty a ať se nás teď nikdo na nic neptá.

No a pak jsme šli do ďáblickýho baru a začali pít. Poprvé ne z radosti ani ze vzteku, ale z čirýho smutku. V půl osmý někdo zapnul televizi, Novu. Hned první zpráva Televizních novin byla, že se Hroch zabil na motorce – „po střetu s osobním vozidlem, příčiny nehody se vyšetřují“…

Dolehlo to na mě naplno. Sesypal jsem se. Seděl jsem v tom baru na židli, strašně pil a strašně brečel a… dál už si skoro nic nepamatuju.

*

Stojím na velkým a ne moc placatým balvanu pod zataženou noční oblohou uprostřed argentinský pouště a v ruce držím mobil. Je to půl roku, co Hroch umřel, ale jeho číslo mám pořád uložený. Neumím si představit, že bych ho vymazal. Fýrer. Pod tímhle jménem mám Hrocha v mobilu a takhle si ho už navždycky budu pamatovat. Jako fýrera.

Je mi to jedno, za co kdo bojuje,

je mi to jedno, kdo pro koho pracuje,

je mi to jedno, jestli tě to šokuje,

nenávist je to, co nás spojuje…

Tyhle slova napsal kdysi Hroch do jedný písničky, kterou jsme na žádný desce nevydali. A vlastně to je docela pravda. V posledních letech jsme se fakt až nenáviděli, ale teprve po jeho smrti mi došlo, jak jsme se v tý nenávisti dokázali spojit, když šlo o kapelu. On podnikatel, majitel reklamní agentury, já povaleč. On režisér svýho života i životů jinejch lidí, já poslušnej herec. Jo, potřeboval jsem ho. Potřeboval jsem ke svýmu životu Hrocha! Protože ty nejlepší věci se roděj z velkýho třesku a náš vztah byl jeden velkej třesk. On dynamit, já tiše doutnající knot…

„Co furt stojíš na tom šutru?“ pokřikuje na mě Jarda Jindra, můj reportérskej souputník. „Musíme všechno připravit, za chvíli bude ráno. Pojedou a my to prošvihnem.“

Za pár hodin, možná za čtyři, možná za dvě, se kolem nás proženou první závodníci, který dávaj Dakar na motorkách. Měli bysme naštelovat kameru a foťáky a já bych si měl udělat pár poznámek, protože budu mít živej vstup do rádia. Novinářská práce, která muzikanta za normálních okolností nepotká. Kdyby mi někdo ve dvě ráno řekl, že si mám přichystat kombo, naladit kytaru a napsat text, zeptal bych se ho, jestli se nezbláznil.

„Tak slezeš už z toho šutru?“ nedá se Jarda a vybaluje kameru.

„Počkej, volá mi Petruna a pořád to vypadává…“ Točím se kolem svý osy a zvedám mobil k nebi v marný snaze chytit signál. „No? Petruno? Já tě neslyším… Co? Haló, zlato?“ Sakra. Zase to vypadlo. Doufám, že není v průšvihu.

S Petrou jsme se dohodli, že z Argentiny budu telefonovat já jí, a to, že mi volá ona, je divný. Vytáčím číslo zpátky. Je to hluchý.

Někde v dálce tiše zařve motor. Motorka – a nějaká silná, to podle zvuku poznám, i když jinak motorkám vůbec nerozumím. To Hroch byl do nich zarytej fanda…

Vzpomínám si, když seděl na motorce poprvý v životě. Bylo nám patnáct a ten stroj byl stařičkej fichtl, kterýho Hrochovi půjčil náš tehdejší kytarista Jirka Macoun. Hroch se suverénně rozjel po silnici, co vede na Prachov, a protože nevěděl, že se na motorce taky musí řadit, motor šíleně řval a vejfuk šíleně kouřil. Hroch jel po tý dlouhý rovný silnici mezi polema furt na jedničku, a i když to túroval, co to dalo, dělala se za ním kolona aut, který troubily. Ten Macounův fichtl tehdy řval skoro tak jako teď ta dakarská motorka někde za horizontem…

„No, Petro, už tě slyším… Cože? Já vim… Vlastně nevim… Co že jseš?“ Hergot, zase to vypadlo.

*

Franta, Ondra, Štěpán, Petr a já. Pět pozůstalejch. Fakt jsme se tak cejtili. Jako sirotci, který ztratili hlavu rodiny, teď se musejí protloukat na vlastní pěst a mají strach, že se neprotlučou. Myslím, že nikdo z nás na tohle nebyl připravenej.

Viděli jsme se na Hrochově pohřbu ve Strašnicích a pak jsme se rozešli. Řekli jsme si, že měsíc si půjdeme každej svou cestou, srovnáme si myšlenky a uvidí se. Buď se sejdeme ve studiu a budeme natáčet druhej díl Autopohádek, co ještě připravoval Hroch, anebo… Anebo taky ne.

Franta a Ondra odjeli se svejma rodinama k moři, Petr na tábor, kde dělá každý léto vedoucího, a Štěpán se zavřel v domě svejch rodičů v Písku, kde má nahrávací studio. Vymaloval pokoj pro hosty, opravil rozbitou kliku od záchoda, po studiu roztahal kabely – co kdyby se nakonec přece jenom nahrávalo – a čekal.

Já jsem odjel s Petrou do Rakouska, do Alp. Jen tak na blind, s batohama, karimatkama a stanem. Měl to bejt útěk do důvěrně známýho prostředí – není pro mě důvěrnější prostředí než hory. Na jejich úpatí jsem vyrůstal a je jedno, že to nebyly rakouský Alpy, ale český Krkonoše. V horách jsem si bral svoji ženu a mezi horskejma hřebenama mě napadla spousta písniček. A když jsem si teď měl vyčistit hlavu a rozmyslet si co dál se životem, kam jinam zdrhnout než do hor? Kde jinde by se mělo všechno rozhodnout?

Hned první večer jsme to zapíchli v malinkým kempu v údolí s výhledem na jezero a na Dachstein. Rozdělal jsem oheň, Petra otevřela dvě flašky vína – pro mě červený, pro sebe bílý – a pak jsme opejkali nad ohněm buřty. Jako kdysi, za starejch časů v Krkonoších na Yettici. Jenže tenkrát to nebejvalo takhle smutný. Tenkrát jsme nic neřešili a byl to jeden velkej mejdan.

Nad Dachsteinem se zablesklo. Pak podruhý a začalo pršet. Jenom trochu, ale brzy by to mohlo bejt horší, protože bouřky v Alpách, to není jako bouřky v Krkonoších. Zalezli jsme do stanu a v tu chvíli to začalo. Do celty nejdřív zabubnovaly těžký kapky, pak se z oblohy spustily provazce vody, blesk stíhal blesk, nebe bylo úplně bílý a Petra začala bejt trochu nesvá. Přece jenom – to se vážně nedá s českejma bouřkama srovnat, kolikrát se člověk v novinách dočte o zpovykanejch výletnících, který si vyrazili s batůžkama do Alp a… „Žibusi, ty spíš?“ – „Nnne…“ – „Dyť slyším, jak chrápeš! Jak můžeš teď spát?“

Fakt jsem v tý šílený bouři usnul. A najednou hromy, blesky a provazce vody zmizely a mně se zdál sen. O Hrochovi. Strašně jsme se v tom snu smáli, nevím, co jsme si říkali, ale po každý jeho větě jsem se válel smíchy po zemi. Žádná bouře, žádná vystrašená Petra, jenom Hroch, já a smích. A jako by v tom smíchu bylo všechno hezký, co jsme spolu prožili, jako by v něm tonulo všechno hnusný a zůstalo jenom to dobrý.

Ráno, když jsme pod alpský slunce rozhodili navlhlý spacáky, věděl jsem jistě, že nic neskončilo. Že Hroch tu sice není, ale jsme tu my, sirotci, který se dokážou protlouct na vlastní pěst.

Michal Malátný a František Táborský za kapelu Chinaski  – rozhovor k Best Of a narozeninovému koncertu v pražské O2 areně (6.2.2014)

Pamatujete si na váš první koncert? Kde to bylo a jaké bylo publikum?

Michal: S kytarou na krku jsem poprvé v životě stál na pódiu hospody v Robousích u Jičína. Hráli jsme jako předkapela skupiny Dr. Mozse, ke které jsme vzhlíželi, a byla nám velkou inspirací. Ani nevím jak se naše kapela jmenovala. Psal se 1987 a náš repertoár tvořilo pět vlastních písní. Žádnou cizí nebylo v našich silách zahrát.

Měli jste už tenkrát cíl vydržet spolu tak dlouho nebo jste nic neplánovali?

Michal: Rozhodně jsme neplánovali žádnou slávu. Byla to hlavně legrace, studentská recese. Být v té době slavný znamenalo být s režimem za dobře a to se nám jako teenagerům zatraceně nechtělo. Koncerty byly načerno, bez přehrávek, zažili jsme policajty se psy na řetězech nebo prostě v 10 přijeli a vypnuli elektriku. My jsme jim za to parodovali budovatelské písně a spartakiádu. Líbila se nám tehdy Jasná páka nebo Abraxas, žádný všude znějící metal, ale spíš písničky, trochu divadlo, převleky. Jeden čas to byla úplná koexistence s divadlem Baret S. Ale režim už se začínal sypat, už to přestali stíhat. V roce 1988 jsme natočili a „vydali“ dvě kazety. Sen natočit vynilovou desku v nedohlednu, cédéčka sci-fi. Svět se změnil a plánoval za nás. 

Mysleli jste si během těch dvaceti let, že ukončíte činnost, nebo jste tomu byli blízko?

Michal: Kolem první a druhé desky jsem to vzdával dost často, tak každého čtvrt roku, pak mě nakopl odchod Petra Rajcherta, kdy jsem musel znovu najít a obhájit své místo v kapele. S odchodem Pavla Grohmana kapela fakticky skončila, trvalo mi 14 dní, než jsem byl schopen vůbec začít myslet na to, co bude dál. Hrajeme a snad by měl Pavel radost.

Před dvěma lety jste slavili 1000. koncert v pražském Lucerna Music Baru, podařilo se vám shromáždit všechny muzikanty, kteří s vámi kdy hráli a jak na sérii těchto tří koncertů (999., 1000., 1001) vzpomínáte?

Michal: Na pódiu v Lucerna Music Baru se vystřídalo asi 25 hostů, hrálo se 3 a půl hodiny, pro mě osobně mejdan století. Ten 1001. měl zase jiné kouzlo, jenom kapela, nový playlist. 

Kde nejdál od Čech jste hráli a jaké tam bylo publikum?

Michal: Nejdál to bylo asi v Los Angeles, na uzavřené ulici před německou hospodou plnou Čechů, kolem palmy, šerif s odznakem. Publikum bylo fantastické. Krajané v cizině jsou vděční za rodné slovo a zpívají mnohem víc, než jsme zvyklí z domova. Na východ dorazil cirkus Chinaski
nejdál do Kosova, zahrát vojákům zahraniční mise. Ačkoliv na základně samozřejmě panuje „suchý zákon“, atmosféra byla skvělá.

Je nějaké místo, kam se těšíte nejvíc s celou kapelou?

Michal: Kromě již zmíněného Lucerna Baru se nejvíc s celou kapelou vždycky těšíme domů.

Jak relaxujete?

Michal: Nejlepší relax je dělat chvíli jinou muziku. Proto se třeba věnujeme tvorbě pro děti nebo svým vlastním projektům, ať je to jazz, hip hop nebo zhudebněná poezie. Miluju taky přečíst si knihu nebo se projít po horách.

Jak vznikají skladby, popište tvůrčí proces a jsou během skládání rozepře?

Michal: Jsme naštěstí parta lidí, kde každý je schopen přinést nápad na melodii nebo text. O písničky ani po těch letech není nouze. Ty nějakým záhadným způsobem nazkoušíme, a pokud k tomu už nikdo nic nemá, zahrajeme je lidem. Pak už můžete jen doufat, že se jim líbí podobné věci.

Co nás čeká v nejbližší budoucnosti?

20.9. vychází CD Chinaski Best of 20 let v síti. Jsou na něm 2 novinky, Stížnost a Hlavolam a 40 těch nejznámějších písniček. V říjnu vyjde v nakladatelství Daranus kniha : Chinaski Poprvé, mapující historii kapely od školních škamen až do žhavé současnosti. 

Na 6. února plánujeme jeden jediný velký narozeninový koncert v O2 Areně v Praze. Co bude dál je ve hvězdách …

Vychází vaše Best Of se dvěma novými skladbami, spolupracovali jste na nich s Brity – Gregem Haverem (producent – Manic Street Preachers, Mel C, Bullet For My Valentine) a s Clintem Murphym, který je smíchal. Jaké to bylo a přišli s něčím novým, pro vás netradičním, překvapujícím?

Franta:  S Gregem jsme se potkali vlastně náhodou, když byl s manželkou v Praze u jednoho našeho společného kamaráda. Zrovna jsme ten večer hráli v Praze, tak se byli podívat, moc se jim to líbilo a padli jsme si do noty. On coby zkušený producent projevil zájem s námi něco natočit a mi jsme byli všemi deseti pro. Spolupráce pro nás byla opravdu skoro až vzrušující. Jeho postřehy k aranžím, způsob práce ve studiu, to všechno působilo velice svěže a příjemně. Po téměř 140 natočených písničkách a 8 albech to bylo, jako kdybychom se vrátili do našich začátků a znovu pociťovali to vzrušení, když člověk přijde do studia a splní se mu jeho sen.

Na začátek února se připravují všichni vaši fanoušci a příznivci do pražské O2 areny na narozeninový koncert, můžete už nyní prozradit, čím bude výjimečný? Plánujete zase netradiční uzpůsobení podia, nějaký jiný zvuk, aranže…??

F: Koncert připravujeme více než půl roku. Každý týden se scházíme s týmem lidí a vymýšlíme, čím vás překvapíme. Nemohu zatím nic prozradit, ale bude to určitě náš největší a nejvýpravnější koncert v historii. Prostě tak, jak by k 20. výročí měl vypadat.

Co byste vzkázali vašim fanouškům?

Chinaski slaví  20 let v síti.

6. 2. 2014 v O2 areně.

Přijďte se zapojit.

zdroj: Johana Turnerová

 

Přidat komentář

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno