Kompaktní disky slaví třicetiny, jejich budoucnost je nejistá

 

Kompaktní disky to nemají lehké. Z trhu je pomalu vytlačuje hudba prodávaná přes internet, zatímco nároční audiofilové se vrací k vinylovým deskám. Na trhu s fyzickými nosiči si však „kompakty“ nadále udržují dominantní pozici, a to i navzdory tomu, že první stříbřitý kotouček s hudbou byl vyroben již před třemi desítkami let, 17. srpna 1982.

 

S vývojem nové generace hudebních nosičů, jež měly nahradit klasické gramofonové desky, začaly společnosti Sony a Philips v 70. letech minulého století. Pokusy s digitálním záznamem na optických discích prováděly obě firmy nejprve odděleně. Teprve v roce 1979 se rozhodly pro společný postup, aby tak zvýšily šanci na prosazení nového standartu.

 

Výsledkem japonsko-nizozemské spolupráce byl dokument nazvaný Red Book (Červená kniha). Jde o jakousi „bibli kompaktního disku“, která specifikuje všechny základní parametry cédéček, včetně jejich fyzických rozměrů, použité vzorkovací frekvence či maximální hrací doby. Mimochodem, hrací doba disků byla původně stanovena na jednu hodinu. Posléze ale byla prodloužena na 75 minut, údajně proto, aby se na disk vešel záznam kompletní Beethovenovy Deváté symfonie.

 

Výroba prvních kompaktů byla zahájena v létě 1982. Z lisovací linky hudební společnosti Polygram v německém Langenhagenu tehdy začalo sjíždět album The Visitors populární švédské skupiny ABBA. Do zahájení prodeje kompaktních disků o čtvrt roku později už měl katalog nahrávek dostupných na CD zhruba 150 položek, převážně z oblasti klasické hudby.

 

Od listopadu 1982 do března následujícího roku se kompakty prodávaly pouze v Japonsku, které je technickým novinkám tradičně nakloněno. Teprve pak přišel na řadu evropský a americký trh, kde však nové médium přes své nesporné výhody zpočátku narazilo na nezájem. Důvodů bylo více, ale tím hlavním byla vysoká cena přehrávačů.

 

Cédéčka to neměla snadné ani u velkých hudebních vydavatelství, která se obávala, že jim novinka nabourá zavedený trh s vinylovými deskami. Dokonce ani obchodníci nebyli z kompaktů nadšení. Jistý amsterodamský prodejce si například stěžoval, že kompaktní disky lze krást snadněji než vinyly, a zákazníci navíc malá cédéčka podvědomě vnímají jako něco méně hodnotného než velké gramofonové desky.

 

Přes počáteční slabé výsledky se prodej CD v polovině 80. let přeci jenom rozběhl. Svůj podíl na tom měla americká kapela Dire Straits. Její album Brothers in Arms se stalo historicky prvním cédéčkem, kterého se prodalo přes jeden milion kopií.

 

Jestliže v roce 1982 vyprodukovala jediná tehdy existující továrna 400.000 kusů kompaktních disků, o čtyři roky později se jich už po celém světě vyrobilo na 25 milionů. Podobnou rychlostí rostl i počet prodaných přehrávačů, jejichž cenu se v důsledku masové výroby podařilo snížit na přijatelnou úroveň.

 

Cédéčko tak ve druhé polovině 80. let porazilo jak vylepšenou verzi klasických desek, označovanou jako CX, tak konkurenční systém Mini Disk německé firmy Telefunken. (Šlo o zmenšenou vinylovou desku s digitálním záznamem, k jehož snímání sloužila jehla jako u gramofonů.)

 

Na rozdíl od magnetofonových kazet byla velkou nevýhodou kompaktních disků nemožnost pořídit si jejich kopii. Situace se změnila v roce 1991, kdy se na trhu objevila první zapisovatelná cédéčka (CD-R). O šest let později si zákazníci mohli koupit vylepšenou verzi CD-RW, která umožňovala uložený záznam opakovaně mazat a nahrazovat novým. Levná zapisovatelná cédéčka zasadila smrtící úder systému magnetooptických médií MiniDisc firmy Sony, který je měl nahradit.

 

V souvislosti s rozvojem prodeje hudby přes internet a nárůstem kapacity polovodičových pamětí však cédečka začínají pomalu ztrácet své dosavadní postavení. Technologický pokrok, nesoucí se ve znamení oddělení obsahu od fyzického nosiče, časem učiní z kompaktních disků muzeální záležitost, stejně jako se to v minulosti stalo fonografickým válečkům nebo šelakovým deskám.

 

Tomáš Dušek rmi


Přidat komentář

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno