Na britské rockové scéně rezonuje spousta velkých jmen. Mezi ta mladší a rozhodně nejvýraznější rozhodně patří také kapela Blur, sestávající z frontmana Damona Albarna, Grahama Coxona, basáka Alexe Jamese a bubeníka Davea Rowntreea, kteří se po dlouhé vrací na hudební scénu. A vy si můžete v následující recenzi přečíst, jestli se tenhle menší comeback vydařil.
On to ale vlastně zas tak titěrný návrat není. Blur ve světě hudby působí od samého počátku devadesátých let, během nichž naservírovali šest desek a upevnili si tak pozici jedné z nejvýraznějších britských kapel. V roce 2003 vydali s velkým očekáváním „Think Thank“, aby se pak na více než deset let zcela odmlčeli. V podstatě tedy jde o comeback v pravém smyslu slova, protože takhle dlouhá odmlka v historii kapely nemá obdoby.
Prozatím poslední řadovka vznikala dvanáct let, nese název „The Magic Whip“ a naleznete na ní dvanáct skladeb (příznačně, na jednu skladbu tedy průměrně vychází jeden rok) celkově hrajících 52 minut. Nahrána byla napůl v Londýně a napůl v Hong Kongu, přičemž inspiraci východem pocítíte nejen z obalu desky, nýbrž i z názvů písní a jejich zvukových aranží. Vyplatilo se dvanáctileté čekání?
Recenzi začneme trochu netradičně a to konstatováním hodnocení. „The Magic Whip“ je zajímavá deska. Uslyšíte na ní především staré dobré Blur, těžící na jedné straně z kombinací netradičních zvuků, rozvláčnějších kompozic a zvláštně nepřítomného zpěvu Damona Albarna, na té druhé pak z energických melodií plných řízných kytar a hitových refrénů. Právě takto můžeme pomyslně rozdělit i „The Magic Whip“, protože Blur na ní vzorově střídající písně rychlejší s těmi pomalejšími.
Úvodní „Lonesome Street“ je skvělá pohodová kytarovka zjevně inspirovaná hongkongským městským ruchem, který ostatně ve skladbě na začátku uslyšíte. „New World Towers“ nechá posluchače rozjímat nad výškou čínských mrakodrapů, zároveň ho naladí na temnější stránky desky. V „Go Out“ se budete pozastavovat nad nesouvislou a nezřízenou kytarovou linkou. Hravost, kterou Blur předvádí i po desítkách let na hudební scéně, pořád baví.
Baladické „Ice Cream Man“ a „Thought I Was A Spaceman“ jsou nesmírně atmosférické kousky, pohltivší hned na první poslech. Tempo se zrychluje s „I Broadcast“, volně variující „Go Out“, a spadající tak do stejné kategorie – tedy potenciálních hitovek. Následující dva songy „My Terracotta Heart“ a „There Are Too Many Of Us“ zase tempo a rytmus rozvolňují. Zvláště druhá jmenovaná má výbornou atmosféru, poukazující na přelidněnost, avšak nejen v explicitním smyslu, ale i v tom přeneseném.
Přebrat si to můžete všelijak. A to se nám líbí. Lehce pesimistickou „There Are Too Many Of Us“ vyvažuje příjemná letní melodie „Ghost Ship“. Experimentální „Pyongyang“ vás buď vtáhne, anebo bude nudit. Pro nás ale představuje slabší kousek desky, leč jen jediný. Předposlední „Ong Ong“ přechází zpět na hravou notu a celou desku uzavírá sebereflexivní a emotivní „Mirrorball“.
Interpret: Blur
Album: The Magic Whip
Datum vydání: 28. 4. 2015
Délka alba: 52 minut