Když pět ran z revolveru vyšinutého fanouška ukončilo v roce 1980 život Johna Lennona, stála mu Yoko Ono po boku. Jedna z nejslavnějších vdov světa od té doby opečovává odkaz uctívané ikony. Sama je ale také hudebnicí a především velmi svébytnou umělkyní. Drobné energické Japonce nejsou lhostejná ani lidská práva či politika, často je jí slyšet. Ve svých aktivitách Ono neustává ani v 80 letech, narozeniny oslaví v pondělí.
V poslední době vystoupila například na podporu vězněných členek ruské punkové skupiny Pussy Riot, jimž loni na podzim udělila mírovou cenu LennonOno. Orodovala za propuštění barmské disidentky Su Ťij z vězení, brojila proti válce v Iráku, angažuje se v boji proti chorobě AIDS i za práva gayů. Ono se spolupodílela také na financování výroby tapiserie, která byla zhotovena pro pražské Letiště Václava Havla jako pocta českému exprezidentovi.
Ať už by ale udělala cokoli, pro své odpůrce asi navždy zůstane „tou, která pomohla rozbít Beatles“. Její silný vliv na Lennona je stále předmětem diskusí. Byla mu inspirací, či jej spíše využívala? Hudební kritici tuto extravagantní ženu neměli nikdy moc rádi. Na Johnových úspěších se prý pouze přiživovala, a to halekáním do společných písní, v lepším případě „podkládáním vokálem“. Mnohem větší pozornost budí počiny Ono na poli vizuálního umění.
Pracuje s různými médii, využívá možností fotografie, filmu, instalace i zvukových záznamů. Už v 60. letech, ještě před seznámením s Lennonem, zrealizovala několik happeningů a performancí. Díla někdejší členky hnutí Fluxus bývají hodnocena jako „mimořádně hluboká“, jindy zase jako „zjevně absurdní“, někdy jako obojí zároveň. V roce 2003 Ono osobně představila průřez svým dílem s názvem Women’s Room i v pražském Museu Kampa.
Známé je například představení Cut Piece z roku 1964, kdy si sedla na pódium a vyzvala publikum k odstřižení kousku svých šatů pro někoho blízkého. Ono šokovala dílem Nutopie vytvořeným ze 100 rakví, na nichž byly jako symbol míru olivové ratolesti. Plakáty s obnaženou zadnicí vnímala zase jako „oslavu lidskosti“. Když po jednom koncertě začala vytrhávat stránky z bible a rozdávat je divákům, vysvětlila: „Šířila jsem slovo boží.“
Ono, narozená 18. února 1933 v Tokiu, se poprvé provdala za klavíristu Tošiho Ičijanagiho. Poté následoval svazek s americkým filmařem Anthonym Coxem, z něhož se narodila dcera Kjoko (1963). S Lennonem, který byl o sedm let mladší, se potkala v roce 1966 v londýnské galerii Indica. Zpěváka tam upoutal exponát: žebřík až ke stropu, kde si návštěvník mohl pomocí lupy přečíst jediné slovo – ANO. „Pobavilo mě to, kdyby tam bylo něco jako ‚polib mi prdel‘, šel bych rovnou pryč,“ řekl Lennon.
Médii sledovaný pár byl sezdán v roce 1969 na britském konzulátu na Gibraltaru: stylově – oba v bílém. Kromě společného muzicírování se Ono s Lennonem zapojili do mírového hnutí. Proslulými se staly například jejich tiskové konference pořádané přímo v postelích hotelových pokojů, jimiž protestovali proti válce ve Vietnamu. Na jedné z těchto Bed-In akcích vznikla v roce 1969 i slavná píseň Give Peace A Chance (Dejme šanci míru).
V roce 1975 se Lennonovým konečně narodilo vymodlené dítě – chlapec dostal jméno Sean Taro Ono Lennon. Na svět přišel v den 35. narozenin svého otce (9. října), čemuž se Ono rozhodla napomoci císařským řezem. Podle staré hinduistické pověry se totiž duše otce po jeho smrti převtělí do syna narozeného v ten samý den. Sean zdědil hudební nadání, s kapelou IMA se například podílel na matčině kritikou příznivě přijatém albu Rising z roku 1995.
Ještě s Lennonem spolupracovala Ono na několika albech. Tím asi nejkontroverznějším, a to především díky obalu, na němž byli oba nazí, bylo Unfinished Music No. 1: Two Virgins (1968). Pod hlavičkou kapely The Plastic Ono Band vydali několik úspěšných alb, pod těmi dalšími je Ono podepsána už sama. Z posledních let mezi ně patří Blueprint For A Sunrise (2001), Yes, I’m A Witch (2007), Between My Head And The Sky (2009) či YOKOKIMTHURSTON (2012).
Tokio/Praha 16. února (ČTK) – Markéta Veselá rmi