Prostě jsem to ustála, říká legenda české hudby Marta Kubišová

Tuhle zpěvačku znali v Čechách všichni, byť 20 let nezpívala. Marta Kubišová se stala symbolem Pražského jara. Lidé ji obdivují i pro střízlivý nadhled a schopnost udržet si glanc. A taky hluboký vztah ke zvířatům v době, která podle ní „nepřeje fauně ani flóře“. Dnes působí v pražském Divadle Ungelt a v televizi uvádí pořady Chcete mě? a Adventní koncerty. Ve čtvrtek oslaví sedmdesátiny.

Její Modlitba pro Martu zněla v roce 1968 na odpor proti okupantům, stejně jako po jednadvaceti letech z balkonu pražského Melantrichu. Sama svoji roli ale příliš neprožívá: „Necítím se být symbolem. Beru to spíš jako takový svůj druhý život, jako takovou zvláštnost. A zvláštnosti má každý.“

Ze dvou set jejích písní se zachovala polovina. V šestadvaceti jí zakázali zpívat, když byla na vrcholu slávy. Dvacet let si nezpívala ani v koupelně. Přesto si nikdy nestěžovala, nikdy nikomu nic nevyčítala. A sama tvrdí, že není ani žádná hrdinka: „Prostě jsem to jen všechno ustála.“

Než se z ní stal „národní mazel“, pomýšlela na lékařskou profesi. Sama se totiž narodila 1. listopadu 1942 v Českých Budějovicích do rodiny internisty a kardiologa. Kromě práce v nemocnici měl i soukromou praxi, kterou musel v roce 1953 zavřít. Na medicínu ji ovšem nevzali, protože neměla doporučení z továrny. Takže hurá do skláren.

V té době už rodina žila v Poděbradech. Zpočátku Marta nosila k pecím sklářům pivo. Pak se přihlásila na konkurz do pardubického divadla Stop. Přijali ji. Za čas ji zlanařil skladatel Bohuslav Ondráček do Plzně. A odtud byl jen krůček do pražského divadla Rokoko, kam odešla v roce 1963.

„Měla jsem rychlý, až raketový start.“ Za pouhých šest let dokázala třikrát vyhrát anketu Zlatý slavík a s Golden Kids spolu s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem pobláznit celou republiku.

Přišly i nabídky ze zahraničí: „Na přelomu let 1967 a 1968 za mnou přijel David Bilck a nabízel mi z lano do Londýna. Jenže Pragokoncert chtěl 18 procent každého honoráře, David 25 a mně by nezbylo na cesty tam a zpět nic,“ usmívá se.

V lednu 1968 měla velký úspěch s písničkou Lampa v Cannes: „Bruno Coquatrix mi navrhoval, ať tam zůstanu. Řekla jsem, že počkám, až se to v Paříži trochu zklidní. Jenže mezitím k nám vlítli ‚bratři‘ a bylo to v háji.“

Písničkou Modlitba pro Martu si nad sebou de facto podepsala ortel. V únoru 1970 jí zakázali uměleckou činnost pod záminkou údajných pornografických fotografií. U soudu se prokázalo, že jsou to fotomontáže, zákaz ale zrušen nebyl.

V září 1969 se vdala za vzdáleného bratrance Václava Havla, režiséra Jana Němce: „Přijel vystřílet z pistole můj monogram pod parapet mého bytu. Prý z velké lásky. Málem mě přitom zastřelil.“ Němec se k ní prý nastěhoval se slovy: „Národní mazel si nemůže dovolit, aby u něho pod oknem stálo auto nějakýho chlapa. Tahle půlka skříně je moje a hotovo!“

Manželství však trvalo krátce. Pokus o dítě skončil v osmém měsíci těhotenství, Marta při tom prožila klinickou smrt. Dva roky po Němcově emigraci se vdala za režiséra Jana Moravce a pět let po svatbě se jim narodila Kateřina. Ani tohle manželství nevydrželo.

Před i po podpisu Charty 77 jí znepříjemňovala život Státní bezpečnost, v té době pracovala jako referentka ve Výstavbě sídlišť.

Poprvé od zákazu si veřejně zazpívala v roce 1988 při shromáždění na Škroupově náměstí. O rok později ji Jiří Černý vystrčil na balkon Melantrichu. Brzy nato vyšly znova na desce její Songy a balady. Měly ohromný úspěch, což Martu přesvědčilo, aby obnovila pěveckou kariéru.

Po revoluci vydala ještě sólová alba Řeka vůní a Bůh ví. A v roce 2010 vyhrála soud s někdejší kolegyni Vondráčkovou o odškodné 1,3 milionu korun za zrušené turné Golden Kids, když předtím odmítla na turné vystoupit kvůli nedodržení podmínek.

„Měla jsem hezkej život. Takovej veselej a kalamitní,“ říká Marta. Největší své hrdinství vidí v tom, že dokáže „opustit něco, co už je zajeté“. A to i přesto, že je prý opravdu hodně konzervativní. A za nejdůležitější v životě považuje, aby ho člověk prožil se ctí.

Jitka Bojanovská rmi – Praha 28. října (ČTK)