Duo amerických hudebníků Scotta Lucase a Joea Danielse, vystupujících pod názvem Local H, v našich končinách příliš známo není. Lépe řečeno spíše vůbec.
Za oceánem se ale pyšní přízni mnoha fanoušků. Je tak nejvyšší čas si Local H představit i u nás. A k tomu nemůže být lepší příležitosti než nově vydaná deska. Ta vyšla před pár dny a my ji pro vás recenzujeme.
Než se pustíme do hodnocení, ještě pár slov k Local H. Jak již bylo řečeno, illinoiští muzikanti jsou v základu dva. Působí na scéně od devadesátých let minulého století, a jsou proto současníky takových velikánů jako Nirvana, Pearl Jam či Soundgarden. Tato jména se v recenzi objeví ještě několikrát, neboť spojitost s výše zmiňovanými není jen časová, nýbrž i kompoziční. Local H debutovali v roce 1995 deskou „Ham Fisted“, aby na ni pak v průměru každé tři roky navazovali novinkami.
Poslední nahrávky „Hallelujah! I’m A Bum“ jsme se dočkali v roce 2012, od té aktuální ji tak dělí tříletá pauza. Deska nese název „Hey, Killer“, obsahuje 11 písní a hrát vám bude celých 47 minut. Zajímavostí je, že za vznik nových písní můžou Local H poděkovat především svým fanouškům. Ti totiž nahrávání ve studiu zafinancovali skrze Pledgemusic. Kapela se jim odměnila tričky, podepsanými vylisovanými plackami, CD, digitálními i vinylovými verzemi „Hey, Killer“ a dalším. Dost řečí kolem, teď už k desce samotné.
Otevírá ji „The Last Picture Show In Zion“ , pomalu gradující a rozvláčnější píseň disponující hlasem ne nepodobným vokálu Toma Meighana z Kasabian a atmosférou Soundgarden. „City of Knives“ zase čerpá inspiraci z „Bleach“ Nirvany – přímočará kytara a bicí tvoří chytlavou a lehce zapamatovatelnou melodii. Následující punková „Freshly Fucked“ je naštvanou a lineární vojebávačkou nejen kompozičně, ale i textově, přičemž obé parádně koresponduje. Tolikrát fuck jste v jedné písni ještě neslyšeli!
„Gig Bag Road“ se vrací k složitější kompozici úvodní skladby. Zní groteskně a zábavně, ale celé čtyři minuty bavit nedokáže. Opakem je „The Misanthrope“ střídající tišší pasáže s těmi hlučnými a zvučnými. Píseň i díky prakticky neustále znějícímu kopáku skvěle šlape. Následující „One Of Us“ je nejvýraznější skladbou nahrávky. Zatímco v „The Last Picture Show In Zion“ a „Gig Bag Road“ kompozičnost pokulhávala, v Jedné z nás funguje skvěle. A to díky střídaní nízkých a vysokých tónů, výraznému refrénu a melancholicko-rozhněvanému zpěvu Scotta Lucase.
I sedmá „Leon And The Game of Skin“ zní dobře. Tváří se velkolepě, pracuje však s přímočarostí a jednoduchostí. „Mainsplainer“ zní klasicky devadesátkově, čili pravidelný rytmus, návyková melodie a tvrdší zpěv. V „Age Group Champion“ uslyšíte ozvěny Pearl Jam. Smutek, vědomí stárnutí a neutuchající vzdor, byť v ní ztvárněný jemnější notou, prostě funguje. Předposlední „John The Baptist Blue“ znovu připomíná Soundgarden a neutuchající vliv hudby ze západního pobřeží USA. Desku pak uzavírá kytarová minimalistická balada „I Am A Salt Mine“.
„Hey, Killer“ je zajímavá deska. Uslyšíte na ní grungové základy, ale i hravé prvky, které nalezneme třeba u The Presidents of the USA, Toadies a dalších dobových uskupení. Další vlivné kapely jsme zmiňovali výše.
Důležité je, že ani po dvaceti letech Local H neztrácejí svou tvář a produkují hudbu pro ně stále typickou, mixující prvky hard-rocku, melodického popu a punkového vzdoru. Hledáte-li hudbu alternativní explicitně se hlásící k hudbě 90. let, jste na správné adrese.
Interpret: Local H
Album: Hey, Killer
Datum vydání: 14. 4. 2015
Délka alba: 47 minut
Hodnocení: 75%