Legenda českého punku, skupina Visací zámek, se nikdy nepovažovala za čistě punkovou kapelu. Jejich hudba v sobě vždy spojovala punkovou energičnost a metalovou tvrdost a to vše je okořeněné nadhledem a ironií. Pětice studentů stavební fakulty ČVUT založila skupinu vlastně z recese, když pustila do světa fámu o – v té době ještě neexistující – „nejlepší punkové kapele“ v Praze. Fáma se ale šířila rychlostí blesku, a tak se nedalo nic jiného dělat, než skupinu založit. A před 30 lety, 7. prosince 1982, „Visáči“ odehráli v klubu 007 na Strahově svůj první koncert. Úspěch premiéry punkovým recesistům zachutnal a rozhodli se pokračovat.
Kapela „punkových inženýrů“ ve složení Jan Haubert (zpěv), Michal Pixa (kytara), Vladimír Šťástka (baskytara), Ivan Rut (kytara) a Jiří Pátek (bicí) se na vyprahlé rockové scéně normalizačního Československa objevila po vlně zákazů, která postihla kapely na začátku 80. let. Její popularita rychle stoupala. Dalším koncertem v březnu 1983 vyprodali slavnou Chmelnici a v únoru 1984 odehráli svůj asi nejslavnější koncert v honosném prostředí pražského Žofína. Visací zámek tam za asistence policejních sil a vodního děla vidělo hodně přes tisíc nadšených lidí.
Základ Visacího zámku leží v hospodsko-folk-punkovém sdružení Punk Plankton, v němž se realizovali Haubert, Pixa a Šťástka. „Brzy jsme však zjistili, že když si chceme pořádně zazpívat, španělky v tom řevu zanikají. Nezbylo než přejít k elektrickým kytarám a přizvat bubeníka. Náklady na rozbité půllitry, kterými jsme udržovali rytmus, totiž také, vzhledem k nulovým honorářům, neúměrně stoupaly,“ vzpomínal Jan Haubert.
Vedle většinou jednoduchých textů plných černého humoru se v repertoáru skupiny objevovaly i zhudebněné básně Christiana Morgensterna, Františka Gellnera nebo Jiřího Žáčka. Visací zámek patřil od počátku mezi nejslavnější tuzemské punkové skupiny, s punkem to ale kapela nikdy nebrala moc vážně. „Na Bohemce mi jeden kluk tvrdil, že punk je všechno, co je jiný. S tím bych souhlasil. S fandama jsme měli společný hlavně to, že jsme rádi blbli,“ shrnul filozofii kapely zpěvák Haubert. „Punk’s not dead, vy volové,“ zní již zlidovělá hláška Michala Pixy. To, že se na hudební scéně udrželi tak dlouho, přičítají i přátelství: „Mezi námi nikdy nešlo jenom o muziku. Kamarádili jsme se daleko dřív, než jsme v druháku na stavárně založili kapelu.“
Hudebně se kapela pohybovala na rozmezí punku a metalu. „Při komponování prvních skladeb jim sudičky byly samozřejmě pistole (Sex Pistols), v té době u nás legendárnější než kdekoliv jinde, heavy-metal z Pixovy předchozí praxe a představa, že punk-rocku je jakékoliv hudební vzdělání víc než nebezpečné,“ shrnul hudbu Visacího zámku hudební publicita Vojtěch Lindaur.
Ani Visacímu zámku se nevyhnuly potíže se státní mocí, skupina si změnila název na Traktor a dílo zkázy dokonala povinná vojna. V kompletním složení se opět představili v roce 1987 a v roce 1990 jim vyšlo první album s názvem Visací zámek, které obsahuje nepřekonatelné hity jako Stánek „u Johna de Billa“, Traktor, co „jede do hor orat brambor“, nebo Dopravní značky. Tuzemskou punkovou klasikou je i dvojka Start 02 (1991), kde jsou slavná Cigára, jež „kouřil můj strýc, dokud pak neumřel na rakovinu plic“, nebo Mahulena, co má „doma nahuleno“. Dodnes vydali devět řadových alb, to poslední s názvem Klasika v roce 2010.
Skupina už od svého založení s oblibou vyžívala různé mystifikace. Toho v roce 1992 využil režisér Petr Zelenka, když natočil fiktivní dokument Visací zámek 1982-2007, který mimo jiné odhaluje, že revoluci v listopadu 1989 ve skutečnosti odstartoval zákaz koncertu Visacího zámku. A na scénu, kdy národní umělkyně Jiřina Švorcová procítěně recituje jejich texty, se jen tak nezapomene. A pověstná je také recese v podobě různých oblečků, účesů a líčení nebo přezdívky VZ1 až VZ5.
Skupina obdržela před časem cenu Akademie populární hudby za nejlepší videoklip k písni Známka punku v režii Jana Zajíčka. Posluchači rádia Beat také svým hlasováním rozhodli o vstupu Visacího zámku do české Beatové síně slávy, která je obdobou americké rokenrolové Síně slávy.
Praha 5. prosince (ČTK) – David Preisler rmi