Zpěvák, kytarista, textař a skladatel Jaromír „Jarek“ Nohavica patří ke stálicím české hudební scény. Vystupuje již více než 40 let, svými texty i originálním projevem si získal široké pole příznivců již v době totality, kdy v podstatě neměl přístup do médií a jeho tvorba se šířila převážně formou amatérských nahrávek. I nyní patří zpívající básník Nohavica, který oslaví 7. června šedesátiny, k nejoblíbenějším českým písničkářům.
O současné Nohavicově popularitě svědčí mimo jiné to, že letos převzal cenu za nejprodávanější desku loňského roku (Tak mě tu máš). I přesto, že své písně rozdává zadarmo na internetu. Jeho koncerty jsou vyprodané, populární je třeba i v Polsku a předloni získal na Festivalu autorských písní v italském San Remu prestižní hudební cenu Premio Tenco.
Ostravský rodák Nohavica se nejprve prosadil jako textař. Psal pro několik regionálních kapel, publikoval básně, ale i hádanky a křížovky. Nedokončil studium na Vysoké škole báňské a živil se jako dělník v železárnách a knihovník. „Sedmdesátá léta byla takové zvláštní ghetto. Těžko vydýchatelné. Hodně jsem četl, jako bych hledal přetrženou kontinuitu, něco, co platí vždycky.“ K hudbě měl blízko už v rodině. Heligonku, se kterou dodnes vystupuje, pořídil jeho dědeček.
Jeho prvním velkým úspěchem byl text k hitu Marie Rottrové Lásko voníš deštěm (1981). Jako písničkář měl veřejnou premiéru na ostravském festivalu Folkový kolotoč v roce 1982. Zpíval vlastní písně i texty ruských básníků Bulata Okudžavy, Vladimíra Vysockého a Alexandra Bloka či třeba text Francouze Borise Viana Pánové nahoře. Velkou inspirací mu byl Karel Kryl. Záhy získal značnou popularitu a pověst rebela. Lidé totiž v jeho písních často nacházeli kritiku poměrů a výsměch zkostnatělému režimu. Byť neměl přístup do oficiálních médií, jeho písně se začaly šířit jako lavina díky opisům a kopiím amatérských nahrávek.
Skladby jako Pánové nahoře či Mávátka budily nelibost komunistických cenzorů, a tak i jeho, stejně jako řadu dalších angažovaných písničkářů, začaly stíhat zákazy vystupování. „V roli bojovníka jsem se necítil dobře. To je jeden z důvodů, proč jsem byl v té době tak nejistý a utíkal jsem – dovnitř do sebe.“ Zůstávaly za ním baterie vypitých lahví a rozpaky publika, které svůj idol občas přistihlo mimo formu.
„Svedl jsem mnoho válek sám se sebou,“ řekl v jednom z rozhovorů.
První velké album Darmoděj vydal v roce 1988, o rok později mu vyšel na kazetě záznam z koncertů s názvem Osmá barva duhy. Další deska V tom roce pitomém mu vyšla už po změně režimu v roce 1990. „A Nohavicova hvězda stoupá k legendě bezmála villonovské,“ napsal před lety hudební publicista Jiří Černý.
Nohavica si i po změně poměrů v zemi, kdy se lidem otevřela celá škála nových možností a odpadl pocit spiklenectví, dokázal udržet své příznivce a postupně získával i další. Skoncoval s tvůrčí krizí, alkoholem i cigaretami. Na první studiové desce Mikymauzoleum (1993) přibral další muzikanty, jeho Divné století (1996) se stalo deskou roku. Následovala další alba, vesměs úspěšná. Deskou Tři čuníci bodoval i u dětského publika, ke kterému měl vždy blízko.
Stínem Nohavicova hvězdného období bylo zveřejnění jeho spolupráce s komunistickou Státní bezpečností v 80. letech. Řada lidí se od něj odvrátila, publikum mu však zůstalo věrné. Nohavica na své internetové stránce styky s StB připustil, vyloučil však, že by udával lidi. Podle tisku StB na Nohavicu tvrdě tlačila a vydírala ho hrozbou vězení za pobuřování.
Po aféře s odhalením jeho vynucené spolupráce s StB se Nohavica načas stranil médií a rozhovory dával jen výjimečně. Nestranil se však svých příznivců. Jako fanoušek nových technologií začal aktivně využívat internet. Zveřejňuje zde například písně, kterými reaguje na aktuální dění, a především se rozhodl zde zdarma nabídnou všechny své skladby.
Jarek Nohavica není znám pouze z koncertních pódií jako poetický písničkář a muzikant zvládající kytaru, tahací harmoniku, housle a flétnu, ale třeba i z filmu. Zahrál si například ve filmové mystifikaci Petra zelenky Rok ďábla, která mu vynesla i sošku Českého lva za hudbu. Nohavica také přebásnil do češtiny libreta několika Mozartových oper (Cosi fan tutte, Figarova svatba), libreto polské hry se zpěvy Malované na skle, otextoval muzikál na ledě Romeo a Julie a je i autorem několika divadelních her – veršovaných monodramat.
Otec dcery Lenky a syna Jakuba je držitelem řady ocenění. Například v roce 2008 mu Akademie literatury české udělila Cenu Boženy Němcové za to, že „originálním způsobem mísí způsob hudebního podání s básnickou tvorbou„.
zdroj: (ČTK) -Petr Satrapa rmi