Z hrdla se jí dere pronikavé bručení, agresivní chrochtání, ječení, zběsilé rytmické dýchání, pronikavý nářek, mrazivé šeptání nebo cokoliv zvířecího, nelidského – a vy se při poslechu instinktivně krčíte. „Bylo to intenzivní. Krásné. A bolelo to“, svěřil se jeden zmatený posluchač.
Intenzivní prožitek současného zpěvaččina koncertního projektu navyšují dva vynikající hudebníci: Michael Red s elektronikou a bubeník Kenton Loewen. Společně se ponoří do improvizace a doprovodí legendární němý film Nanuk, člověk primitivní, který v roce 1922 o Inuitech natočil americký režisér Robert J. Flaherty, považovaný za otce dokumentárního filmu.
Inuité – nesprávně, a z jejich pohledu urážlivě nazývaní eskymáci – žijí na severu Kanady tisíce let. I přes postup civilizace si tito nomádští lovci dokázali uchovat unikátní způsob života a kulturní zvyky. V roce 1999 kanadská vláda poskytla oblasti Nunavut (Náš domov) – území velikosti střední Evropy – kde žije okolo třiceti tisíc Inuitů autonomii.
U Tanyi Tagaq můžeme hovořit o totální vokální improvizaci, animistické vzývání duchů, kdy se člověk ocitá mimo své tělo: kontrolované emoce jdou stranu, navrch mají pudové instinkty, tajemství ukryté v každém z nás, i když o něho nestojíme a bojíme se ho.
Jedná se vlastně o součást tradiční inuitské hry katajjag, jakéhosi souboje, kdy inuitské ženy už staletí nahrazují zbraně hrdelním zpěvem. Stojí proti sobě, tváří v tvář, drží se za ramena a vydávají neuvěřitelné zvuky, sípají jako divoké husy, vymýšlejí si slova, zpívají, snaží se jedna druhou trumfnout v nápaditosti do chvíle než se jedna z nich vydá ze všech sil, ztratí ve zvukovém koloritu nebo úlevně rozesměje – a tím prohraje. Tanya Tagag musí zastoupit obě; o to víc zní neuvěřitelněji, především v souvislosti s inovačním přístupem ke katajjagu k jakému se nikdo před neodvážil.
Skutečnost je taková, že jde o kombinaci tvoření zvuku v hrdle s hlubokým dýcháním procházejícím bránicí a nosem. Výsledkem jsou neuvěřitelné zvukové palety, zahrnující odříkávání starobylých slov, jmen předků, zvířat a božstev; nezřídka sem ženy zahrnují také melodie oblíbených ukolébavek, protože mámy někdy katajjaq provozovaly pro pobavení nebo spíš postrašení ratolestí před spaním.
„Vše vychází přímo z žaludku, z vašeho nejhlubšího já. Vezmete všechno, co jste ten den prožili, co vás naštvalo, potěšilo, omámilo a vypustíte to ze sebe. Když mám dobrý den, vnořím se do sebe, na úplný dřeň lidství a zní to daleko jinak, než v případě, že je okolo mě všechno zamračené. Pak ze mě vyjdou agresivní zvuky, kterým sama nerozumím. Navíc původně se přece jednalo o pokus soupeřit se zvukem řek, skřípotem ledu, skučením větru a projevy zvířat, zkrátka vším, co jsme kolem sebe slyšeli před příchodem civilizace,“ vysvětlila Tanya v jednom rozhovoru.
Tanya Tagaq Gillis (1977) se narodila v Cambridge Bay na jižním pobřeží Victoria Island inuitské matce a kanadskému otci. Je považována za nejrespektovanější inuitskou hrdelní zpěvačku současnosti, světově proslulou umělkyni spolupracující a natáčející s Björk, Mikem Pattonem nebo newyorským Kronos Qartetem, jehož leader David Harrington o ní prohlásil:
„Nemohl jsem uvěřit tomu co poslouchám. Inuitský hrdelní zpěv je jedním z nejúžasnějších zvuků podobných smyčcům, jaké jsem kdy slyšel vyjít z lidského hrdla. Tanya je Mozartem mezi Inuity, Hendrixem hrdelního zpěvu.“
V rámci projektu Shamanic Voices koncertovala Tanya také s mongolským hrdelním zpěvákem Okna Tsahan Zamem a finským joijkařem Wimme Sarim. Patří rovněž k žádaným výtvarnicím, kdy expresivita obrazů dosahuje účinku jejího zpěvu. Vedle vysoce ceněných alb natáčí také hudbu k filmům a režisér Mathew Barneye po dokončení Drawing Restraint 9 obestřeného hlasem Tanyi Tagaq řekl:
“Slyšel jsem vrčení z nejhlubší jeskyně, co si jen dokážu představit. Početnou dada kapelu zakletou uvnitř drobného těla. Zvuky neočekávané od lidské bytosti.“
zdroj: Colours