Peter Aristone oslaví narozeniny pražského Hard Rock Cafe koncertem a křtem nové desky!

Peter Aristone vystoupí v sobotu 22.března u příležitosti 5.narozenin Hard Rock Cafe, hosté –  bude Mel C, David Koller a Meky Žbirka!

Zpěvák slovenského původu Peter Aristone vystoupí v rámci pátých narozenin pražského Hard Rock Cafe. Během koncertu pokřtí své debutové sólové album 19 Days in Tetburya přivítá exkluzivní hosty. Pozvání přijala zpěvačka a bývalá členka Spice Girls Melanie C, se kterou Peter zazpívá společný duet „Cool As You“ z jeho nového alba. Dalším hostem, který společně s Mel C pokřtí Peterovo album, bude zpěvák David Koller a na závěr večera vystoupí s vlastním setem Meky Žbirka!

Zatímco v Čechách představí Peter Aristone své album 19 Days in Tetbury“  prvně, v Londýně má za sebou už několik vystoupení. Při posledním koncertě 12.3. v klubu Queen Of Hoxton proběhla i živá premiéra duetu „Cool As You“ s Mel C. Z reakcí publika v zaplněném klubu se dá očekávat, že i čeští fanoušci si přijdou na své.

Peter Aristone feat  Melanie C – Cool As You

BIOGRAFIE

Slovenský zpěvák, skladatel a hudebník Peter Aristone přichází se svým prvním sólovým albem 19 Days in Tetbury. Je pojmenováno podle anglického městečka, ve kterém pod dohledem producenta Grega Havera předloni a loni vznikalo. Jako hosté se na něm vedle Aristona objevují například Mel. C, členka skupiny Spice Girls, James Deam Bradfield, zpěvák a kytarista velšské skupiny Manic Street Preachers, či švédská zpěvačka Emma Ejwertz, s níž napsal dvě písničky.

Peter Aristone – Sunlight

Aristoneovi je 33 let. Hudbě se věnoval odmalička a pro profesionální dráhu se rozhodl už ve čtrnácti letech. Po vystudování střední průmyslové školy odešel ze Slovenska do Prahy na Konzervatoř Jaroslava Ježka. Když ji v roce 2005 úspěšně ukončil, v české metropoli se usadil. Pracoval pak i jako zvukový inženýr, podílel se například na albech skupiny Elán.

Jako hudebník účinkoval především v experimentálním rockovém kvartetu Personal Signet a v poprockové kapele Popcorn Drama, s níž v roce 2011 vydal album a předskakoval na vystoupeních zpěvačky Anastacie v Praze, Bratislavě a Budapešti.  V roce 2012 se ale vydal na sólovou dráhu, jejímž prvním plodem je album 19 Days in Tetbury.

Rozhovor s Peterem Aristonem

Pokud vím, žiješ v Praze. Kdy jsi tam z rodného Slovenska přijel?

Už ve čtrnácti letech jsem si byl naprosto jistý, že chci dělat hudbu. Chtěl jsem jít na konzervatoř, ale rodiče mě přiměli, abych dokončil střední průmyslovou školu. Chápu je, viděli v tom větší jistotu. Já měl ale za sebou na průmyslovce několik měsíců v prvním ročníku a věděl jsem, že to nebyla dobrá volba. Byl jsem také špatný student. Chodil jsem za školu, hrál na kytaru, zakládal jsem první kapely a skládal první písničky. Na konzervatoř jsem ale šel, až když jsem průmyslovku dodělal.

Jediná konzervatoř, která učí pop, byla tenkrát Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze. V Bratislavě žádná taková škola není. Táta mě tedy odvezl do Prahy, při přijímačkách jsem uspěl, šest let jsem na konzervatoři studoval a nakonec jsem v Praze zůstal. Měl jsem tam už spoustu kontaktů a aktivit.

Na jaké hudbě jsi vyrostl?

V době puberty jsem nejvíce poslouchal Depeche Mode, The Cure, k nimž mě přivedla má sestřenice, která je zbožňovala a tupírovala si vlasy jako Robert Smith, a také Oasis, Blur, Manic Street Preachers a podobné party. Po šestnáctém roce života mi učaroval grunge – Pearl Jam, Soundgarden, Nirvana. Přišel ke mně trochu pozdě, až v době, kdy už Kurt Cobain nežil. Na té muzice mě nejvíce přitahovala svobodomyslnost, kterou jsem z ní cítil. Byla pro mě naprosto upřímná, byl v ní názor na život.

Máš svobodomyslnost, kterou jsi obdivoval u grungeových kapel, také v sobě?

Teď už ano, ale cesta k ní byla složitá. Dlouhou dobu jsem totiž čelil spoustě názorů na to, jak bych měl muziku dělat. Přitom to ti lidé často mysleli dobře, což se týká i mého managementu. Postupem času jsme si ale názory a pohledy na mou tvorbu vyjasnili a pracujeme spolu dodnes.

Před začátkem sólové dráhy jsi byl členem skupiny Popcorn Drama, s níž jsi v roce 2011 vydal album Včera bude. Proč nepokračuješ s ní?

Popcorn Drama prošli třemi fázemi vývoje, z nichž každou charakterizuje jiná skupina lidí. V poslední fázi už v kapele vedle mě byli pouze nájemní hráči, a paradoxně se mi s nimi dělalo nejlépe. Jakmile však došlo na psaní nového materiálu, zbylo to zase pouze na mně. Tenkrát jsem se rozhodl vydat na sólovou dráhu. Říkal jsem si, že Popcorn Drama stejně není kapela, protože dělám všechno sám. To bylo v roce 2012.

Bylo to dobré rozhodnutí?

Vnímám to tak. Sólová dráha mi dává svobodu a nezávislost v tvorbě, tedy věci, po nichž jsem vždycky toužil. Nemusím se nikoho ptát, jestli se mu mé nápady líbí či mu vyhovuje styl, který bych preferoval. Někdo si třeba bude myslet, že si jako sólista takříkajíc masíruju ego. Já se ale už od dob studia na konzervatoři snažil být členem nějaké kapely. Prošel jsem asi sedmi, ale všechny se dříve nebo později rozpadly. A vždycky to skončilo na tom, že představy lidí byly různé, případně každý ke kapele přistupoval jinak. Poslední kapkou v rozhodování o mé budoucnosti byl rozchod skupiny Popcorn Drama. Řekl jsem si, že život je příliš krátký, a když mi není souzeno mít kapelu, budu to dělat sólově.

Popcorn Drama zpívali slovensky, jako sólista zpíváš anglicky. Proč?

Protože jsem anglicky zpíval odmalička. Když jsem si skládal první písničky, měly anglické texty. Také jsem víc než domácí poslouchal anglo-saskou hudbu, a v neposlední řadě je důležité, že jsem nahrál desku, se kterou se chci ukázat v zahraničí. Kromě toho si myslím, že zním v angličtině lépe. Cítím, že mi víc sedí. 

Cítíš se v ní jistý?

Docela ano. Když mi bylo osmnáct, žil jsem asi tři čtvrtě roku v Austrálii. Bylo to ještě před nástupem na Konzervatoř Jaroslava Ježka. V Austrálii jsem se samozřejmě věnoval i hudbě. Potkal jsem tam pár muzikantů, s nimiž jsme se scházeli ve zkušebně. Koncert nám sice žádný nevyšel, ale celou dobu jsem nasával tamní kulturu a samozřejmě jsem při tom hovořil a zpíval anglicky.

Písničky na tvém sólovém albu 19 Days in Tetbury jsou popové. Byla to pro tebe přirozená volba?

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel, styl jsem si neurčil předem. Písničky skládám pouze s jedním nástrojem, buď s kytarou, nebo klavírem. Když se mi motiv, harmonie a melodie zalíbí, rozpracovávám je dál. Tvořím naprosto svobodně, ničím se neomezuju, ani stylem. Když jsme začali natáčet desku, nebyl jsem ještě rozhodnut, jaký bude její zvuk. To všechno vznikalo teprve na místě a spontánně. Paradoxně z toho nakonec vznikly jednoduché, melodické, prostě popové písničky.

Může být pop upřímný?

Mám v sobě dlouhodobý rozpor. Miluju pop, ale nesnáším způsob, jakým se dělá. Když píšu písničky, přistupuju k tomu až undergroundově, bez nejmenšího kalkulu nebo záměru. Nemám spojený kreativní proces s byznysem. Myslím si, že byznys by měl přijít na řadu až potom.

O čem zpíváš?

Povětšinou o osobních věcech. Na textech jsem pracoval s anglicky mluvícími lidmi, kteří hlídali, aby všechno, co zazpívám, dávalo smysl. Některé věci se totiž v angličtině říkají jinak, způsobem, který u nás třeba hned nepochopíme, ale pochopí ho v anglicky mluvících zemích. Texty na desce jsou upřímné, žádný kalkul, žádný výmysl.

Na tvé desce hostuje několik zajímavých osobností. Například Mel C, členka skupiny Spice Girls.

Melanie C je zpěvačka, kterou spousta lidí vnímá negativně a podle mnohých nemá už v hudbě co říct. Přitom nahrála pět vynikajících sólových desek. Pamatuji si, že mi na konzervatoři můj kolega jednu pouštěl a ona se mi strašně líbila. Poslouchal jsem ji pořád dokola, zamiloval jsem si ji. Když mi pak ve studiu v anglickém Tetbury, kde jsme desku nahrávali, producent Greg Haver navrhl, abychom zkusili ke spolupráci oslovit Mel C, byl jsem nadšen.

Poslali jsme ji celou desku a ona si k duetu vybrala písničku Cool As You. Měli jsme ji už nahranou pouze s mým zpěvem, ale rádi jsme ji přetočili jako duet. Mimochodem, práce ve studiu s Mel C. byl obrovský zážitek. Naprosto předčila mé očekávání. Byla profesionální, přitom bez hvězdných manýrů, přirozená, přátelská a milá.

Dalším hostem na desce je James Dean Bradfield, zpěvák a kytarista skupiny Manic Street Preachers. Jak ses dostal k němu?

Byl to další nápad producenta Grega Havera, ze kterého jsem byl nadšen, protože Manic Street Preachers je jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Greg Jamese naháněl asi čtyři měsíce. Nakonec na žádost o duet odpověděl, že mi do písničky nahraje kytarový part a zazpívá vokály, duet ale dělat nechtěl, protože pro něj to byla krásná písnička a prý by ji jen zkazil. Je to velmi plachý a skromný člověk, dokonce si myslím, že velmi těžko nese svou slávu. Na mé desce se podílel na skladbě Crash And Burn, kytary v ní jsou přesně ve stylu Manic Street Preachers. Ve vokálech ho ale asi poznají jenom zasvěcenci.

Hostuje na albu ještě někdo další?

Švédská zpěvačka a kytaristka Emma Ejwertz, se kterou jsem se seznámil v Los Angeles, kde žije. Začali jsme spolu skládat písničky a dvě z nich jsou na desce. V jedné se mnou zpívá duet. Kromě toho se na nahrávání alba ještě podílela spousta výborných muzikantů.

Producent Greg Haver a Peter Aristone (500 x 334)

zdroj: Nadia Koronovská