Ať jsi kdokoliv, stále jsi moje matka.
Když mi byly čtyři roky, otec nás opustil kvůli jiné ženě. Po jeho odchodu začala matka pít a jednou si do svého domu přivedla muže, strýčka Víťu.
Strýček Víťa byl alkoholik, ale moje matka věřila, že přestane pít, dostane práci a všechno bude zase v pořádku. Strýček Víťa nepřestal pít, naopak matka s ním začala pít také a nakonec ji díky alkoholu vyhodili z práce.
Neměli jsme žádné peníze, ale vždycky se našla láhev, přátelé k nám chodili s alkoholem a občas přinesli i občerstvení. Když na stole něco zbývalo, podařilo se mi alespoň trochu si ukousnout, ale když můj nevlastní otec nenašel něco k jídlu, začal na mě křičet, takže jsem se neodvážila se něčeho dotknout.
Máma se mě snažila bránit, nějak mi pomoci, ale můj nevlastní otec na ni křičel a řekl o mně: Dej ji do dětského domova, nebudu ji živit. A jednoho dne jsem se do dětského domova dostala.
Tam jsem získala dobré vzdělání, šla na vysokou školu a absolvovala ji s vyznamenáním. Stát mi přidělil byt, podařilo se mi získat dobrou práci, ale ne hned.
Nejprve jsem pracovala jako servírka v kavárně, nedaleko od domova. Později si mě majitel kavárny všiml a ocenil mé znalosti. Potom šla moje kariéra vzhúru.
Za pouhý rok jsem se z prosté číšnice stala manažerkou kavárny a po třech letech jsem řídila celou síť restaurací.
Jednoho dne jsem jela z práce a moje auto uvízlo ve sněhu. Už bylo pozdě a na ulici nebyl nikdo, koho bych požádala o pomoc, už jsem chtěla zavolat na pomoc servis, když najednou vyšli z tmy dva lidé.
Byli to dva bezdomovci, muž a žena, nabídli mi pomoc za malý poplatek.
Když moje auto vytlačili, zaplatila jsem a jela dál. Cestou domů mě trápila stále stejná otázka: Kde už jsem tyto lidi viděla?
Dlouho jsem vzpomínala, odkud je jenom znám? Až jsem si uvědomila, že tito bezdomovci byla moje matka a nevlastní otec. Prudce jsem zabrzdila a zůstala jsem jako přibitá uprostřed silnice.
Nemohla jsem se rozhodnout, co mám udělat? Po delší chvíli jsem auto otočila a jela zpět.
Matka a nevlastní otec se objevili na silnici. Zastavila jsem auto a požádal mou matku, aby si ke mně sedla. Máma se pokorně posadila, i když mě zřejmě ještě nepoznala. Nevlastní otec zůstal na kraji silnice.
Když jsme přijeli domů, umyla jsem matku, dala jí čisté věci, a když jsme seděly v kuchyni, matka se mě zeptala: „Kdo jste? A proč mi pomáháte?“
„Jsem tvá dcera, mami, a nechci se k tobě chovat tak, jak jsi to udělala se mnou. Ať jsi kdokoliv, ale stále jsi moje matka.“
Matka se mi podívala do očí a tiše začala plakat.
„Vím, že po tom, co jsem ti udělala, mi nemůžeš odpustit, ale zkus to, pokud můžeš, odpusť mi,“ řekla matka a chystala se odejít.
Zadržela jsem ji a řekla: „Můžu ti odpustit, ale mému nevlastnímu otci nikdy.“
Teď moje matka žije se mnou a vůbec ji nepoznávám. Přestala pít, daly jsme do pořádku všechny doklady a zařídily důchod, nakonec jsem jí ve všem odpustila.