Divoká zvířata, stejně jako domácí mazlíčci, nezapomínají na dobro, které pro ně lidé udělali.
Dlouhá léta si pamatují, jak byli zachráněni z neštěstí a ve sprše drží vděčnost. Náš příběh je o tom.
V odlehlé vesnici žila osamělá babička. Osada byla malá, bylo v něm jen 10 domů. Civilizace se k těmto hranicím nedostala, místní obyvatelé museli vytápět domy dřevem, které v létě sklízeli. Naše hrdinka, stejně jako všichni osadníci, chodila každý den do lesa a přinášela odtud těžké pletení jehličnanů.
Jednou, jako obvykle, babička šla pro dřevo do lesa. Když uviděla spadlý suchý strom, začala odlomovat větve. V tu chvíli žena slyšela jakýsi pláč. Poblíž uviděla vlčáka, čí tlapa se dostala do pasti.
Babičce bylo dítě líto, pomohla mu osvobodit se ze zajetí a dál se šla věnovat vlastním záležitostem a vlček, kulhavý, šel za ní. Babička nemohla nemocného vlčka opustit a vzala ho s sebou.
Doma nejprve obvázala vlčákovi bolavou packu a pak nakrmila ho. Asi dva měsíce u ní žil drobek, až se úplně uzdravil. Žena si malého predátora velmi oblíbila, ale uvědomila si, že by se měl vrátit do volné přírody, a tak ho odvezla na místo, kde ho našla.
Od tohoto příběhu uplynuly dva roky. Jednou v zimě se babička vydala do lesa, nasbírala jsem nějaké dřevo a tam nečekaně omdlela. Když otevřela oči, viděla, že že vedle ní sedí několik štěňat a pes. Ale pak si babička uvědomila, že to byl vlk s dětmi.
Pokračování na další straně