V Dehře jsem přestoupil na vlak do Dillí. Z nějakého důvodu vypadly pojistky elektroinstalace, takže celý vlak byl ve tmě. Teplota mi stoupala a já bojoval s nachlazením a bolestí hlavy. Pomyslel jsem si: „Kdybych tak mohl potkat alespoň jednoho křesťana, aby se za mě pomodlil.“
Najednou, když vlak uháněl nocí, jsem cítil, jako by se lidská ruka se studeným obkladem dotkla mého hořícího čela. V mžiku mi zmizela rýma, bolest hlavy a v krku jakoby unášené rukou a já se cítil okamžitě zdravý. Okamžitě jsem si pomyslel: „Modlil se za mě někdo?“
Cestou do Los Angeles jsem se zastavil v Hong Kongu a Tokiu. Tam jsme měli modlitební setkání s našimi čínskými a japonskými kolegy. Pokaždé, než jsem kázal, vyprávěl jsem o své nedávné zkušenosti. „Dnes jsem tu, protože se za mě někdo modlil. Nevím, kdo to byl, ale ucítil jsem něčí ruku.“
V poště, kterou jsme jednoho dne dostali, byl i dopis pro mě. Otevřel jsem ji a přečetl jsem si, že tato osoba se za mě modlila ve 21:15 v den, kdy jsem opouštěl Landour. Ano, to byla doba a ten den.
Jen ucítil ruku toho prosebníka na svém čele
Ať už jsem cítil ruku toho prosebníka na svém čele, nebo to byl anděl, který byl poslán, aby odpověděl na modlitbu, zažil jsem uzdravení. Modlitba urazila tisíce kilometrů a svůj léčivý dotek vrhla na jedoucí vlak za horké letní noci.
Proč takové modlitební doteky nezažíváme častěji? Možná také proto, že příliš málo lidí vyvinulo sluch pro tiché a citlivé mluvení o Duchu. Příliš často nejsme dostatečně blízko Pánu, abychom byli schopni přijmout Jeho vedení.
Duchovní realita stále zůstává: Modlitba má velmi dlouhou ruku. Může se dotknout oblohy a může se kdykoli dotknout jakéhokoli místa zde na Zemi. Modlitba z vás v každém ohledu činí prostředníka Božího požehnání.