Elena Petrovna sbírala velké cestovní tašky, byla to nepříjemná záležitost, protože musela zabalit spoustu potřebných a nepříliš věcí. Rodina se poprvé po mnoha letech chystala odpočívat na moři. Náhodou si šla odpočinout jen ona a její vnoučata, v zásadě nikdo jiný nebyl. Před pěti lety žena pohřbila svou dceru a zetě, při večerním návratu z práce měla nehodu.
Oba pracovali ve výzkumném ústavu, zabývajícím se rostlinnou výrobou, sídlícím za městem. Vedla k němu krásná dlážděná cesta a Anton miloval rychlou jízdu. Zeť nezvládl řízení, auto dostalo v ostré zatáčce smyk a v plné rychlosti narazilo do stromu. Náraz z něj udělal hromadu kovu. Palivová nádrž byla proražena.
Jedna jiskra stačila k založení ohně. Dcera a zeť byli upáleni k nepoznání. Od té doby byla žena nucena starat se o výchovu svých vnoučat, protože se o sirotky neměl kdo jiný postarat. V té době bylo nejstarší Artemce šest a nejmladší Veronice pouhé tři roky.
Nakonec byly všechny věci shromážděny a rodina nakonec spěchala k vlaku, který je o dva dny později bez incidentů dopravil do sanatoria na samém pobřeží. Celý den se děti koupaly v moři a opalovaly se na pláži. Téměř tři týdny jejich dovolené tedy utekly bez povšimnutí, velmi brzy se bohužel budou muset vydat do svého ponurého uralského městečka, ve kterém měli jen malý byt ve starém Chruščovovi.
Z rodičů na děti bohužel nic nezbylo, a to i přesto, že krátce před smrtí zdědil zeť po otci velké množství peněz. Jak se ale nakonec ukázalo, všechny bankovní účty rodiny byly prázdné, a tak Elena Petrovna musela tahat svá vnoučata na malý důchod a na dávkách za ztrátu živitelů.
Pokračování na další straně