S manželem Ivanem jsme zůstali bydlet v domě mého dědečka. Byla jsem jeho oblíbená vnučka. Nenechal dům dětem a ne mým bratrům, ale mně. Dům byl ještě docela silný, ale velmi starý. Tehdy jsme to ale měli těžké, a tak jsme z takového dárku měli velkou radost.
Když můj děda zemřel, zavolal mě a mého manžela do své postele. Řekl, že pokud přijdou velmi těžké časy, musíme jabloň vykořenit. Možná tam můžeme začít stavět nový dům. Ale jen my musíme vykořenit jabloň – to je jeho testament. A pak bude náš život v pořádku. Tehdy jsme byli s manželem trochu překvapeni. Jak to, že v nejtěžších časech ještě budeme moci postavit nový dům? Ale děda se dokonce zlobil, že jsme byli tak překvapeni. Toto je jeho závěť a my ji musíme dodržet! Bylo to, jako by se děda díval do vody.
Ne, zpočátku šlo všechno velmi dobře. Měli jsme sice ne moc velké, ale i tak docela slušné peníze. Měla jsem ve škole mnoho lekcí – v této zapadlé vesnici se ženám moc učit nechtělo. A Ivan byl traktorista, takže oral zahrady – a to nejen u nás, ale i v sousední. Na stavbu nového domu jsme však neměli dost peněz. Vždyť po dědově smrti nezbylo v domě skoro nic, co by stálo za to – truhla, stůl, kalga a pár kbelíků. Bylo potřeba nakoupit nábytek, nádobí, plyn, kanalizaci. A oblékat a krmit děti. A to všechno stálo spoustu peněz. A přišla slavná devadesátá léta. V celé zemi je hrozná krize. Naše škola byla zavřená, protože zde v té době bylo velmi málo dětí. A ti, co zůstali, odjeli do sousední vesnice. Zmizely JZD a s nimi beze stopy zmizely i traktory. Ivan proto neměl práci.
Pokračování na další straně