Adrian: Půjčku na byt jsme splatili za rok a půl
Edyta je zaměstnána na univerzitě jako administrativní pracovnice. Adrian je anglický překladatel a 14 let provozuje vlastní firmu. Netouží po kariéře. Záleží jim na stabilním příjmu a pohodlném životě, neaspirují na luxus. Luxus je pro ně volný čas, který mohou trávit, jak chtějí a chtějí. Opustili krysí závod.
— Žijeme pohodlně. Nemusíme si odpírat každodenní radosti. Chceme-li na něčem ušetřit, ušetříme. Pokud si chceme koupit prémiový produkt, koupíme ho. Nejsme však typ cestovatelů, říká Edyta.
Své rodinné domy opouštěli s intelektuálním kapitálem, ale bez finančního zajištění. Byty nezdědili, hotovost nedostali. Před dvěma lety si vzali hypotéku na 20 let, kterou zvládli splatit za rok a půl. Cítí, že jako rodiče by měli nejen mnohem skromnější rozpočet, ale také potřebu spořit, aby měli děti dobrý start.
Manželé souhlasí s tvrzením, že pro bohaté lidi je mnohem snazší rozhodnout se mít děti a zajistit jim dobrou budoucnost. Edyta a Adrian mají pocit, že svůj kapitál teprve budují a že je natolik omezený, že by to jejich případné potomky ve velmi nejistých časech neochránilo před půjčkami a finančními problémy – a to není něco, čím by chtěli vybavit své děti.
Edyta: Myslím, že jsem se tématu dětí věnovala mnohem více než mnozí rodiče
Adrian pracuje z domova. Jeho profese je proměnlivá, ale nestěžuje si. Práce je hodně, i když je dost nepředvídatelná. Jeden měsíc to může být dokonce dvakrát až třikrát více než ten předchozí. Edyta chodí každý den do kanceláře. Mají pocit, že na péči o děti by po práci prostě neměli sílu ani prostor.
— Trh práce je náročný. Procházet následujícími fázemi kariérního rozvoje, zejména na začátku, je náročné a únavné, a to i fyzicky. Ptali jsme se sami sebe, zda máme sílu převzít nové povinnosti. Shodli jsme se, že ne, říká Edyta.
Adrian jako freelancer nemá žádné kolegy z kanceláře, se kterými by mohl svou situaci porovnat. Zajímavé je, že v jeho profesním prostředí je mnoho lidí – mužů i žen –, kteří nemají děti z vlastní vůle. V případě Edyty je to přesně naopak. Pozoruje, že její kolegové chodí na nemocenskou nebo odcházejí z práce dříve než ona, ale necítí se být diskriminována.
— Mají to těžší, takže kvůli tomu mohou mít nějaká privilegia. Sedět doma s nemocným dítětem není situace, kterou bych mu mohla závidět, tvrdí.
Autor: Anna Anagnostopulu
Matce koupila hrnek s nápisem „Mami – nejtěžší práce na světě.“ A on si to vlastně myslí. Kdyby měla děti, nechtěla by být průměrnou matkou. Věří, že je škoda oddat se určité roli a pak být sama se sebou nespokojená. Je přesvědčena, že role matky není pro každou ženu.
— Mám dojem, že většina lidí o tom příliš nepřemýšlí, jen průběžně řeší výzvy rodičovství. Možná, že kdyby nejprve zvážili všechna pro a proti, rozhodli by se jinak, říká Edyta. — V generaci našich rodičů bylo velmi malé povědomí o tom, jak zodpovědným úkolem je vychovávat dítě. Pochopili jsme to a vyvodili z jejich zkušeností závěry, dodává.
Zdůrazňuje, že vyrůstali v úplných, teplých rodinách. Edyta má pět sourozenců, z nichž tři se již stali rodiči. Adrian má mladšího bratra. Jak argumentují, kořeny jejich rozhodnutí být bezdětní by se neměly hledat v prvních letech života. Domnívají se, že dospívání je dnes mnohem komplikovanější než v 90. letech.
Adrian: nelíbí se nám přístup „nějak bude“.
O víkendu tráví líná rána. Snídat mohou pouze v poledne. Pokud mají chuť, smaží si palačinky. Jindy jedí venku, bez spěchu a časového tlaku. Mají spoustu času pro sebe, na své koníčky a na jednoduché radosti. A někdy jim prostě sociální vztahy trochu chybí.
Adrianova rodina nikdy netlačila. Rodiče Edyty zpočátku měli problém přijmout její rozhodnutí. Postupně změnili svůj přístup. Bývaly doby, kdy se její přátelé ptali Edyty, kdy na ni přijde řada. Dnes už takové návrhy nejsou, ale kontakty se uvolnily. Mladé maminky mají méně času na společenský život a společné výlety s rodinou se ukázaly jako náročné na organizaci. Noci venku jsou mrtvé. Edith je to trochu líto, ale chápe a trpělivě čeká. Doufá, že až její děti vyrostou, bude mít zpět své přátele.
Manželé nechtějí procházet životem s tím, že „to nějak dopadne“. Nespokojí se s vyprávěním, že kdyby jiní dokázali vychovat skupinu dětí na 20 metrech čtverečních, oni si také poradí. Nechtějí radit nebo věci „nějak“ vyrábět. Chtějí bydlet pohodlně a po svém.
— Rodiče říkají: bylo vás hodně a hele, jste vzdělaný, umíte jazyky, cestujete. Toto vyprávění však ignoruje důležitý aspekt: naši práci. Stálo nás hodně úsilí, abychom se dostali tam, kde jsme. Teď bychom z toho chtěli něco mít, poznamenává Edyta.
Manželé se domnívají, že děti nejsou zárukou péče ve stáří a o klidný důchod je třeba se postarat dříve. Nehodlají počítat s něčí pomocí, mají pocit, že si sami musí našetřit prostředky, které jim na sklonku života zajistí bezpečí. Zda jim sklenici vody podá pečovatelka v domově důchodců, nebo autonomní AI robot, je jiný příběh.
Autor: Anna Anagnostopulu