Jsou chvíle, kdy se člověk stane svým nejtvrdším soudcem. Stačí pohled do zrcadla a místo celku vidíme jen detaily, které nám vadí. Místo toho, abychom si připomněli, co se nám podařilo, vracíme se v hlavě k chybám, které bychom nejraději vymazali.
A pak přichází srovnávání. S lidmi kolem nás, s jejich vzhledem, úspěchy nebo životem, který zvenčí působí snadněji a lépe. Jenže právě v takových chvílích bývá náš pohled na sebe nejméně spravedlivý.
Období, kdy v sobě vidíme hlavně nedostatky
Každý může zažít fázi, kdy se na sebe dívá přísněji než obvykle. Najednou jako by vystoupily do popředí všechny drobnosti, které nám na sobě vadí.
V zrcadle si nevšímáme toho, co je v pořádku. Soustředíme se na to, co bychom chtěli změnit. A čím déle se na sebe díváme tímto způsobem, tím snazší je uvěřit, že právě tyto nedostatky nás definují.
Problém není v tom, že máme chyby. Problém nastává ve chvíli, kdy začneme vidět jen je.
Chyby si pamatujeme víc než vlastní úspěchy
Podobně to funguje i s minulostí. Místo okamžiků, na které bychom mohli být hrdí, se nám vybavují situace, které se nepovedly.
V hlavě si přehráváme rozhodnutí, kterých litujeme, slova, která jsme možná neměli říct, nebo kroky, které bychom dnes udělali jinak. Přitom právě tyto vzpomínky často vytlačí všechno dobré, co se nám podařilo.
článek pokračuje na další stránce..