Kočka při každém dopadu dopadne vždy na všechny čtyři. Proč?

Ve druhé polovině minulého století dominovala fyzice mechanistická paradigma, v níž byla newtonovská mechanika základním pilířem. Toto mechanistické pojetí světa nepřipouštělo možnost spontánní rotace živých bytostí v bezvětří, bez působení vnějších sil. Toto dogma bylo výrazně otřeseno až objevem francouzského fyziologa M. Mareyho v roce 1894, který předstoupil před Francouzskou akademii věd se sérií fotografií zachycujících pád kočky.

Senzace Mareyho objevu

Mareyho fotografiemi, pořízenými 60 snímky za sekundu, bylo možné sledovat detailní fáze kočičího pádu. Ukázalo se, že kočka se při pádu dokáže otáčet, i když na ni nepůsobí žádné vnější síly, jako je vítr či dotek. Tento objev zpochybnil tehdejší přesvědčení, že izolovaná živá bytost nemůže změnit svou polohu ani vlastní rotaci.

Diskuse a průlom Maxwellem

První vážnější diskuse o tomto fenoménu začala s J. C. Maxwellem, který se pokusil vysvětlit, že pohyby jednotlivých částí kočky, například ocasu, generují dostatečné síly k otáčení těla. Tento pohled byl podpořen později M. Guyou, který argumentoval, že rozdílné momenty setrvačnosti v přední a zadní části těla kočky umožňují rotaci bez vnějších impulsů.

článek pokračuje na další stránce…