Když jsem ten den vyšel z kanceláře společnosti, kde pracuji, v hlavě jsem měl jen myšlenky na další obchodní schůzku. Spěchal jsem domů, abych si stihl připravit všechny potřebné dokumenty. Cestou jsem narazil na bezdomovce, který stál opodál a žebral o peníze.
V první chvíli jsem ho ignoroval, nechtěl jsem se zdržovat. Když jsem ho však minul, slyšel jsem, jak na mě křičí: „Kam se tak ženeš, mizero? Myslíš, že jsem tu jen tak pro zábavu?“ Otočil jsem se a v duchu si pomyslel, že na takovéhle lidi nemám čas. Všichni žebráci přece jen chtějí peníze a já jsem toho měl spoustu na práci.
Bezdomovec však neváhal: „Je tak těžké mi prostě pomoct?“ Zaskočilo mě to. Cítil jsem, jak se ve mně mísí hněv a odpor. Beze slova jsem prošel kolem něj a pokračoval k autu, abych se vydal na další schůzku.
O několik měsíců později jsem měl další obchodní cestu a náhodou jsem narazil na toho samého bezdomovce v obchodě. Byl jsem na pokraji finanční krize a zvažoval, co si mohu dovolit koupit. Zákazníci okolo mě spěchali, stejně jako já dříve, a atmosféra byla hektická. U pokladny jsem zahlédl onoho bezdomovce, který stále neměl dost peněz na své potřeby.
Znechuceně jsem se otočil a vyšel ven, ale ta setkání ve mně něco zanechala. Ten člověk měl pravdu. Proč jsem se k němu choval tak nadřazeně? Proč jsem si myslel, že moje problémy jsou důležitější než jeho? Nechal jsem to v sobě bublat celé týdny.
článek pokračuje na další stránce..