Vladislav stál sám poblíž čerstvě vykopaného hrobu. Všichni, kdo se zúčastnili pietního aktu na pohřeb jeho manželky Elvíry, se již postupně rozprchli, ale Vladislav vás nemohl přimět odtrhnout oči od té malé hromádky země.
Uvnitř jsou čerstvě natřené ploty s malým provizorním pomníkem zcela pokryty věnci. Myšlenky byly zmatené, vzájemně se přerušovaly a mizely nedokončené.
Vladislav se posadil na lavičku umístěnou u hrobu své ženy. Jak to, Elechka. Proč jsi mě opustil? Jak se teď můžu probudit sám a usnout bez tebe?
Jak přežít den, aniž byste kdy slyšeli váš dunivý, nakažlivý smích? Proč se tvé jemné ruce nikdy nedotknou mých vlasů a už mě nikdy neobejme s úsměvem a odstraníš všechny strasti a těžkosti?
To je špatně, Elechko, neměla jsi odcházet přede mnou. Muž si složil obličej do dlaní a hořce se rozplakal. Stejně jako když jsem jako dítě ztratil mámu.
Vladislav a jeho manželka se potkali v ústavu, kde si na první pohled připadali jako jeden celek. Potkali se v ústavní jídelně, skončili u jednoho stolu. A znovu se nerozešli.
Po ústavu mladí hráli svatbu. Na ubytovně podniku, kde manželé po rozdání dostali práci, dostali malý pokoj, ale novomanželé byli nesmírně šťastní.
Manžel tvrdě pracoval a brzy dosáhl značných výsledků.
Pokračování na další straně