Lyuba chválí žáky dál neposlouchala. A zeptala se na chlapce, který seděl sám v rohu místnosti. Učitel odpověděl, že se jmenuje Tikhon. A v sirotčinci se objevil relativně nedávno – před pár měsíci.
Našla ho nějaká bezdomovkyně v křoví. Chlapce přivezla do nemocnice, kde byl vyšetřen a předán opatrovnickým orgánům. Pohřešované dítě odpovídající popisu policii nikdo nenahlásil.
Vypadal na 2-3 roky. Byl naprosto zdravý, ale ještě příliš mladý na to, aby o sobě řekl. Skončil tedy v dětském domově. Chlapec byl tichý, a tak mu začali říkat Tikhon, řekl učitel. Jen někdy v noci křičí.
Gribovi šli za ředitelem, kde měli své rozhodnutí nahlásit. Cestou žena pošeptala manželovi, že si chce chlapce vzít. Byl překvapený, protože snila o dívce. Ale Lyuba řekla, že se k němu připoutala. Yura uvažoval, jak se to mohlo stát v tak krátké době, ale nic nenamítal.
Když šli za ředitelem, byli okamžitě upozorněni, že se chlapec plně neadaptoval a mohou s ním být problémy. Pár byl ale připraven na všechno. Teď jim zbývalo jen shromáždit potřebné dokumenty.
Když bylo vše připraveno, Lyuba a Yura vzali Tikhon domů. Už věděli, že zpočátku není možné porušit denní režim dítěte, aby se méně obávalo nových podmínek. Proto byl v pravý čas vzat do vany. Když se chlapec koupal, žena si všimla neobvyklé skvrny ve tvaru diamantu na jeho lopatce.
Tikhon brzy usnul a Lyuba začala konverzovat se svým manželem. Vzpomněla si na případ z dětství, kdy jeden z chuligánů na nádvoří začal obtěžovat Asju Zhuravlevu. Dívka měla na ruce mateřské znaménko a Peťka jí řekla, ať si ho umyje. Na což Asya odpověděla, že to pro ni bylo znamení od čápa. Za to se jí dokonce přezdívalo Aistenk.
Yura pochopil, co jeho žena naznačovala. I když jsem si nebyl jistý, že Tikhonovo mateřské znaménko má něco společného s jejich kamarádem z dětství. Všechno to mohla být náhoda.
Ale žena to prostě nemohla dostat z hlavy. Intuice jí říkala, aby se dostala na dno pravdy. Rozhodla se zavolat bývalému spolužákovi, který byl přednostou a o každém věděl všechno.
Iřino domácí telefonní číslo bylo stále uloženo v jejím adresáři. Lyuba si nemyslela, že na této adrese stále žije, ale měla štěstí – spolužák odpověděl na telefon téměř okamžitě.
Chvíli trvalo pozdravy a vysvětlení, a pak se Lyuba začala ptát, jestli Ira ví, jak se žije ostatním spolužákům. Ostatně stále žila ve svém rodném městě.
Žena začala vyprávět, co věděla. Ukázalo se, že osud byl k Asyi Zhuravlevové krutý. Vdala se, ale její manžel se ukázal jako podvodník a rozešli se. Dítě jí navíc někdo v kojeneckém věku sebral. Pak o tom ve městě hodně mluvili, ale Lyuba a Yura se už přestěhovali do Moskvy a nic o tom nevěděli.
Po incidentu Zhuravlevovi rodiče doslova vymřeli. Brzy byli pryč a samotná Asya začala šílet. Její manžel se ji bez dalšího přemýšlení pokusil předat do psychiatrické léčebny. Na oddělení ale pracovala teta jedné ze spolužaček, která jí pomohla dokázat, že je s ní vše v pořádku.
Lyuba a Ira si chvíli povídali a pak se rozloučili. Po rozhovoru se žena ještě více přesvědčila, že adoptovaný chlapec je Asyin syn. Poradila se s manželem. A řekl, že musí jet do svého rodného města a udělat test DNA. A aby Asya nic nevěděla. Nemohl jsi se jen tak ukázat a říct, že našli její dítě. Navíc by to mohlo být nepravdivé a pro matku by to byla pořádná rána.
Lyuba opustila svého manžela s Tikhonem a odešla do města dětství. Vlak jel několik hodin a v poledne už tam byla. Zastavil jsem se na ubytovně, kam jsem si přinesl věci, a pak jsem se rozhodl navštívit hroby jejích rodičů a jejího manžela. Plakala, trochu uklidila hřbitov a pak se vrátila do města.
Nejprve se žena rozhodla jít do obchodního centra, kde byly obchody s potravinami. Zrovna teď jsem si vzpomněl, že jsem si neudělal zásoby jídla. Zamyšleně chodila po obchodě a přemýšlela, jak se nejlépe setkat s Asyou. A v tu chvíli jsem ji uviděl přímo před sebou.
Setkání bylo emotivní – mnoho let se neviděli. Lyuba netušila, kde začít. Proto jsem navrhl, abychom si nejprve sedli a promluvili. Šli do nejbližší kavárny a objednali si.
Lyuba mluvila o tom, jak ona a její manžel žijí poté, co se přestěhovali do Moskvy. O tom, že si chlapce adoptovali, nic neřekla. A pak se opatrně snažila, aby její přítel mluvil o sobě. Zdálo se, že jen čeká na příležitost promluvit – za poslední roky se jí stalo příliš mnoho zlého.
Mluvila o dni, kdy přišla o syna. Pak přišla na návštěvu tchyně, které se nepořádek v domě nelíbil. Řekla, že půjde s Artyomem na procházku a Asya by měla v tuto chvíli vystoupit. Tehdy bylo chlapci jen pár měsíců. Žena dítě oblékla a dala tchyni. Už ho nikdy neviděla.
Nikdo nechápal, co se stalo. Tchýně řekla, že se jen na minutku vzdálila od kočárku – koupit vodu. A když jsem se vrátil, dítě bylo pryč. Od té doby uplynuly více než 2 roky.
Až po zmizení jejího syna Asya zjistila, že její manžel má jinou ženu. Do té doby jí to bylo samozřejmě jedno – chtěla dítě jen vrátit. Žena si byla z nějakého důvodu jistá, že se na chlapcově zmizení podílela její milenka. Byla ochotná zaplatit cokoliv, co řekla, aby řekla pravdu.
Vyšetřovatelé však zjistili, že milenka jejího manžela měla železné alibi. Asya, která tomu nevěřila, ji dál prosila. Ale byla neotřesitelná. Vypadalo to jako skutečná posedlost.
Manžel se přestěhoval ke své matce a Asya se rozhodla pro další pokus. Odešla domů k milence svého manžela. Stále tvrdila, že nic neví. Zároveň se v jejích očích četlo sadistické potěšení. Asya to nevydržela a zaútočila na ni pěstmi. Policie případ nezahájila jen proto, že žena odmítla sepsat výpověď. Údajně z úcty k Asyině manželovi. A manžel se pokusil vydat svou ženu do blázince.
Artyom nebyl nikdy nalezen. Vyšetřovatelům se nepodařilo nic najít, stejně jako soukromým detektivům, které si nešťastná matka najala. V parku, kde se tchyně s chlapcem procházela, bylo mnoho lidí. A ukázalo se, že není možné najít toho, kdo dítě unesl.
Od té doby žila Asya jen s nadějí, že se jednoho dne znovu shledá se svým synem. Muži se o ni starali, protože byla vždy opravdová kráska. Už se ale vdávat nechtěla.
Přátelé si ještě chvíli povídali a pak se vydali svou cestou. Lyuba nepostřehnutelně vložila sklenici, ze které Asya pila, a ubrousek, do kterého zabalila žvýkačku, do sáčku. A pak odjela do Moskvy.
Manželé přenesli genetický materiál do laboratoře. Na výsledek si museli jen počkat. I když už pochopili, že Tikhon je Artyom. Na pouhou náhodu bylo příliš mnoho náhod.
Výsledky testů jen potvrdily jejich dohady. Chlapec byl skutečně Asyin syn. Nejprve zašli manželé k psychologovi, aby jim pomohl sestavit akční plán. Říkat pravdu matce a dítěti muselo být opatrné, aby neutrpěla psychika.
Žádost o zamítnutí adopce museli podat i manželé Gribovi. V té době už Asya všechno věděla, ale u soudu se tvářili úkosem. Nikdo netušil, proč opouštějí svého nově adoptovaného chlapce.
Matka se se synem postupně seznamovala – k tomu, aby se stali příbuznými, měli daleko. Jen o několik měsíců později vzala Asja Artyoma do jeho rodného města. V té době se chlapec zcela přizpůsobil, už začal mluvit.
Když se Lyubě začalo dělat nevolno a čas od času se jí začala točit hlava, hned nechápala, o co jde. Připsala to stresu. Příznaky ale nezmizely a ona začala mít podezření, že by mohla být těhotná. Žena se snažila příliš nedoufat v zázrak a provedla několik testů. Potvrdili její odhad – opravdu čekala dítě. O pár měsíců později se narodila dlouho očekávaná dcera.
Čirou náhodou se matka znovu setkala se svým synem a ve šťastné rodině se objevilo vytoužené dítě. Staly se ve vašem životě nějaké náhody, které se zdály neuvěřitelné?
Zdroj:yandex