Během let se měnili lidé, práce i prostředí, ale Pityi byl vždy mým stálým společníkem. Nyní, když tu není, je byt tichý, prázdný a smutný. Bez něj nic nedává smysl. Proč bych měl chodit na procházky, když nemám s kým sdílet ty malé radosti, které jsme spolu prožívali?
Jeho věci stále zůstávají na svém místě – postel, miska, hračky. Nemohu se odhodlat je uklidit, protože to by znamenalo přiznat si, že je skutečně pryč. Každý den se mi stává, že instinktivně sáhnu po vodítku a zapomenu, že už nemá kdo přijít a jít se mnou ven. To poznání mě zasáhne ostrou bolestí, která se zdá nesnesitelná.
Ztratil jsem otce, ale ztráta Pityiho mě zasáhla snad ještě hlouběji, než jsem si kdy mohl představit. Cítím, že část mě zemřela s ním. Moje srdce bije jinak a mám pocit, že jsem méně než člověk, kterým jsem býval. Nevím, jestli se ta bolest někdy uklidní nebo jestli někdo – ať už člověk nebo jiný pes – dokáže zaplnit prázdnotu, kterou po sobě Pityi zanechal.