Můj pes Pityi, který mě provázel dlouhých dvanáct let, odešel v poklidném spánku. Byl to pes, který zaplnil můj život radostí, a teď, po jeho odchodu, cítím takovou prázdnotu, že ani po týdnech nedokážu najít smysl v běžných věcech, které mě dříve těšily. Nic mě už nezajímá – práce, osobní život ani příchod jara. Byt, kde jsme spolu trávili tolik času, najednou působí prázdně, jako by zmizela část mého srdce.
Pityi jsem dostal jako překvapivý dárek od rodičů. Dlouhé roky jsem si přál štěně, ale rodiče vždy odmítali s tím, že „pes do paneláku nepatří.“ Proto bylo obrovským překvapením, když jsem k promoci nedostal peníze nebo auto, ale malé štěně. Bylo to naprosto nečekané. Když otec přivedl malého chlupáče, můj malý bratranec, který byl s námi na rodinné večeři, ho pojmenoval – „To je ale roztomilé!“ A tak vzniklo jméno Pityi.
Od té doby, co jsem se stal dospělým a žil samostatně, byl Pityi neodmyslitelnou součástí mého života. Spal vedle mě v posteli, doprovázel mě na procházkách a túrách, a dokonce se mnou sledoval mé oblíbené seriály. Když mi zemřel otec, byl to Pityi, kdo mi svou přítomností pomáhal překonat bolest. Kdykoli jsem byl smutný, přinesl mi své oblíbené hračky, aby mě rozveselil. Jeho láska byla bezpodmínečná a já jsem ho miloval stejně.
článek pokračuje na další stránce…