Zpočátku se zdálo, že se vše trochu zlepšilo. Teta Galya, jak se nová kamarádka jejího otce jmenovala, byla hodná a s dívkou dobře vycházela. Dokonce i můj otec vypadal klidněji. Vše ale skončilo v okamžiku, kdy napadl muže. Muž byl poslán na 7 let do kolonie a Alice skončila v sirotčinci.
Byly to nejhorší roky jejího života. Ostatní žáci dívku často bili, ale nebyla na to zvyklá. Ale hlavně to nedostala ani od dětí, ale od dospělých. Jejich lhostejnost bolela ještě víc.
Jakýkoli nejnevinnější přestupek byl přísně potrestán. Několik dní nebylo podáváno jídlo. Pokud byl čin vážný, byli zavřeni v prázdné místnosti bez postele. Když byl táta propuštěn a odvezl ji pryč, Alice byla samozřejmě potěšena.
Pravda, budoucnost se také ukázala jako ponurá. První měsíce v jejich domě přicházely jeden po druhém ženy, jejichž jména se dívka ani nesnažila zapamatovat. Pak je vystřídali otcovi přátelé, se kterými neustále popíjel. Během dlouhých setkání dívka opustila místnost pouze do školy.
Ve věku 15 let se stala skutečnou služebnicí pro svého otce a jeho gang. Neustále jsem vařil jídlo pro velkou společnost, uklízel byt. Nikomu ale neřekla, co se děje. Bála se, že zase skončí v dětském domově. A to, co se dělo nyní, se nedalo srovnávat se státní institucí.
Její otec, i když na ni občas strčil, ji stále nebil. Takže se dalo žít. Ale teď se Alice podívala na matčinu fotografii a rozplakala se. Mohla by dát všechno na světě, jen kdyby tam byla.
A v tu dobu můj otec klepal na dveře. Řekl, že si potřebují vážně promluvit. Ale nehodlala mu prozradit, kdy je v takovém stavu. Řekla, že už šla spát a ráno si mohou povídat.
Muž kupodivu poslechl a nechal ji samotnou. Povzdechla si úlevou a skutečně šla spát. Nějakou dobu jsem stále přemýšlel o své budoucnosti. Teď byla v posledním ročníku a teď přemýšlela, co dál. Nemohla si dovolit studium v jiném městě. Proto se chystala vstoupit na místní lékařskou školu.
Druhý den ráno už otcovi společníci v pití někam odešli. A on sám už seděl v kuchyni a čekal na ni. Jeho nálada zjevně nebyla nejlepší. Rychle začal konverzaci a uvedl, že jí brzy bude 18. A proto je potřeba přemýšlet, čím dál žít. Řekl, že je čas, aby si hned po škole hledala práci, jinak zemřou hlady.
Alice se pokusila namítnout. Koneckonců, chtěla získat specializované vzdělání. A nechápala, kdo by najal dívku bez sebemenší dovednosti. Příspěvek, který jí náležel od státu, se skutečně měl přestat vyplácet. I když tyto peníze neviděla – všichni šli pít. Otec občas pracoval na částečný úvazek, ale vždy žili skromně.
A teď byla šokována tím, co jí řekl. Muž ale naštvaně trval na svém – žádné studium, protože nemají z čeho žít. Řekl, že jí dal dost, a teď je řada na ní.
Na konci rozhovoru trochu vyměkl. Řekla, že může studovat, pokud opravdu chce. Zároveň mu ale musí platit nájem vlastního pokoje. Jakmile jí bude 18 let, přestane ji podporovat. Pokud s ním nechce žít, může jít, kam se jí zlíbí.
Alice neměla žádné možnosti. Nebylo na koho se obrátit o pomoc. Přemýšlela, co dělat. A začal jsem hledat práci v novinách. A tak se nechala zaměstnat jako myčka nádobí v malé kavárně.
Musela pracovat v noci a to se jí hodilo. Přes den dělala školní úkoly, v noci chodila do práce. Plat byl mizivý a všechny peníze okamžitě dala otci. Tom také vypadal trochu, ale přesto moc nereptal.
Dívka brzy absolvovala školu a vstoupila do školy, jak bylo plánováno. Bylo to ještě těžší. Vůbec se nevyspala a ve třídě přemýšlela jen o tom, jak spadnout přímo na lavici. Pokrok byl stále nižší.
A otec jí začal častěji vyčítat, že její výdělky jsou příliš malé. Neustále vyhrožoval, že bude vyhozen z domu. Alice však měla štěstí – podařilo se jí najít práci s rozvrhem směn. Studentku medicíny přijali jako zdravotní sestru do nemocnice a začala trochu víc spát. A platili o něco lépe.
Postupně uběhly další 2 roky a dívku nenapadlo opustit dům svého otce. Brzy se ale stalo něco, kvůli čemu musela utéct, aniž by se ohlédla. Toho večera můj otec jako vždy shromáždil své pijácké společníky na shromáždění. Alice se pokusila usnout a zavřela se do starého visacího zámku. Ale hluk byl takový, že to bylo téměř nemožné.
Když se vše trochu uklidnilo, Alice už skoro usínala, ale zaslechla hlasité zaklepání na dveře. A za ní se ozval hlas jejího otce, který svého přítele požádal o tisícovku. A na oplátku nabídl, že si s dcerou udělá, co bude chtít.
Dívka si živě představovala, co by se mohlo stát dál. Staré dveře s chatrným zámkem očividně dlouho nevydrží. A mluvit s těmito „lidmi“ a snažit se s nimi rozumět zjevně nedávalo smysl.
Rychle vstala, natáhla se a popadla to nejnutnější. Naštěstí jejich byt byl v prvním patře. Samozřejmě to nebylo moc nízké a při pádu se dalo tvrdě zasáhnout, ale nebyly žádné možnosti. Alice nejprve vyhodila tašku z okna, pak ze sebe úspěšně seskočila. A pak utekla. Následoval rachot rozbitých dveří a hlas opilého otce, který křičel, že se neodvažuje vrátit.
Dívka odjela do nemocnice, kde se setkala se svým náhradníkem. Káťa poslouchala její příběh a snažila se ji uklidnit. Ale Alice nevěděla, co teď dělat. Neměla kde bydlet. Pak přítel navrhl, že půjdeme spolu do Moskvy. Měla tam příbuzné, u kterých mohla dočasně pobýt. A zdravotní sestry v hlavním městě byly za svou práci placeny několikanásobně více.
Nedalo se nic dělat a dívka souhlasila. Koupili si jízdenky na vlak a odjeli do Moskvy. Ve městě byli nalezeni Káťini příbuzní, ale stalo se přesně to, čeho se Alice celou tu dobu bála. Odmítli pustit cizího člověka domů. Kamarádka se samozřejmě omluvila, ale zůstala. A Alice musela do neznáma.
Okamžitě se pokusila najít práci. Vyzvala jsem na inzeráty, abych získala práci zdravotní sestry nebo ošetřovatelky. Vzít ji však nechtěli, všude bylo vyžadováno ukončené lékařské vzdělání. A to ještě nedostudovala.
Večer šla vyčerpaná dívka do obchodu, aby si nakoupila jídlo. A přemýšlel jsem, kde strávím noc. Všimla si starší ženy na invalidním vozíku, která se snažila u pokladny uložit nákup do tašky. Najednou se to roztrhlo a všechno se rozpadlo na podlahu. Žádný z kupců jí nechtěl pomoci.
Alice se k ní vrhla a začala skládat potraviny. A babička se prudce chytla za srdce. Dívka se nabídla, že jí zavolá záchranku, ale požádala pouze o získání prášků z tašky.
Stařeně se postupně dařilo. Alice se rozhodla jít domů, aby přinesla potraviny a ujistila se, že je v pořádku. Ženě to nevadilo.
Již u dveří Vera Mikhailovna (tak se jmenovala babička) pozvala dívku, aby s ní pila čaj. Souhlasila – stále nebyly žádné představy o budoucnosti.
Byt byl dobře zařízený a vkusný. Alice se zeptala, proč nikdo z příbuzných nešel do obchodu pro potraviny. Ukázalo se, že stařena nemá žádné příbuzné. Její manžel zemřel před několika lety a ona nemohla najít společnou řeč s žádnou ze sester.
Vera Mikhailovna se rozhodla, že je čas, aby dívka šla domů, protože už se o ni pravděpodobně začali bát. Ale Alice s povzdechem řekla, že na ni nikdo nečeká. Rozhodla se odhalit svou duši laskavé stařeně a vysvětlila, co se jí stalo.
Ukázala, jak je to pro dívku těžké, a řekla, že ji ochrání. Nemohla by toho vykopnout, kdyby neměla kam jít. A chtěl jsem vám poděkovat za vaši pomoc. A ráno večer je vždy moudřejší.
Alice spala v obýváku. Ráno jsem se probudil s myšlenkou, že tak klidný jsem se už dlouho necítil. Během té noci nic nerušilo její spánek.
Vera Mikhailovna ještě spala, a tak se rozhodla uvařit snídani. Našel jsem jídlo v kuchyni a uvařil kaši. Všechno po sobě uklidila. A pak se ozval hlas probuzené bytné, která se ptala, proč to tak lahodně voní.
Dívka se omluvila s tím, že bez ptaní provedla v domě malý úklid. Ale ani ji nenapadlo něco namítat – dlouho se o ni nikdo nestaral.
Tak uběhl další den. Žena nechtěla Alici pustit a nakonec se zeptala, jestli ví, jak zavést infuze. Dívka studovala medicínu a pracovala na částečný úvazek v nemocnici, takže měla málo zkušeností.
Důchodce ji pozval, aby u ní zůstala a pracovala jako zdravotní sestra. Měla ráda upřímnou a laskavou dívku. S penězi prý neurazí a celkově si rozuměli. A Alice jí velmi připomínala její dceru.
Dívka zůstala se starou ženou. Postupně téměř zapomněla na roky ponižování a utrpení strávené po boku svého otce. Se ženou opravdu okamžitě našli společnou řeč – jako by se znali celý život.
Jednou se Alice rozhodla zeptat, co se stalo s dcerou staré ženy. Ona sama o tom nikdy nemluvila.
Jméno dcery Věry Mikhailovny bylo Marina. Byla to chytrá a krásná dívka, ale sama si zničila život tím, že se zamilovala do chlapa na návštěvě. Otec a matka byli zpočátku proti jejich sňatku, takže mladí lidé jednoduše uprchli, aniž by řekli, kde je hledat.
Uplynulo několik let a Marina zavolala svým rodičům. Porodila dceru, ale odmítla sdělit svou adresu. Řekla, že se svého manžela bojí. Od té chvíle o ní rodiče nic víc neslyšeli.
Když stará žena vyprávěla svůj příběh, do očí se jí vehnaly slzy. Řekla, že fotku své dcery má vždy pod srdcem. A zpod oblečení vytáhla přívěsek, na kterém byla malá fotografie.
Alici se udělalo špatně. Z fotografie na ni zírala tvář její vlastní matky. Spěchala ke svým věcem a vytáhla fotografii, kterou měla od dětství, aby ji ukázala Věře Michajlovně.
Většinu noci spolu mluvili a vyprávěli si podrobnosti ze svého života. Stará žena brzy provedla genetickou analýzu, aby potvrdila vztah. Její právník na tom trval. Dokument umožnil Alici stát se jediným dědicem své babičky, která žila ještě několik let. Během let se skutečně sblížili, dávali si lásku a teplo.
Babička s vnučkou se po dlouhých letech konečně čirou náhodou potkaly. Staly se vám někdy v životě podobné náhody?
Zdroj:nravitsya.me