Musel dokazovat víc než ostatní
Už v sedmnácti letech nastupoval mezi dospělými. Vedle sportovních výkonů ale musel čelit také rasistickým urážkám.
Z tribun slýchal nadávky kvůli svému původu a s předsudky se podle svých slov setkával i uvnitř klubů.
Na nejtěžší období vzpomíná z angažmá v Dunajské Stredě.
Podle Eugena se tehdy stávalo, že trenéři používali výroky, které by byly dnes naprosto nepřijatelné. Sám uvedl, že dnes si už nelze představit, aby trenér během zápasu křičel na hráče: „Sundejte toho Cikána.“
Bari také otevřeně promluvil o svém vztahu s trenérem Jozefem Adamcem.
Tvrdí, že přestože byl nejlepším střelcem týmu, často končil pouze na lavičce. Měl pocit, že důvodem byla barva jeho pleti. Přesto se nevzdal a díky tvrdé práci se prosadil v nejvyšší slovenské soutěži, kde si vysloužil přezdívky „prievidzský Pelé“ nebo „Romário ze Žitného ostrova“.
Dnes inspiruje další generaci
Profesionální kariéru ukončil až ve čtyřiceti letech. Místo odpočinku se ale rozhodl věnovat mladým fotbalistům a ukazovat jim, že původ ani skromné podmínky nemusí rozhodovat o budoucnosti.
Za svůj přínos získal ocenění Roma Spirit a často zdůrazňuje, že úspěch stojí především na disciplíně, poctivé práci a vytrvalosti.
Velkou radost mu dělá také jeho syn Kristián Bari, který působí jako obránce MŠK Žilina a pokračuje v rodinné fotbalové tradici.
Eugen Bari dnes říká, že chce být hlavně živým důkazem toho, že když člověk opravdu něco chce a je ochoten na sobě dlouhodobě pracovat, může překonat i překážky, které se zdají nepřekonatelné.
