Brzy matka zemřela. Uplynul rok a ona zemřela, neschopná snést touhu po svém synovi. Marině se zdálo, že prožívá nejhorší a nic horšího už být nemůže. Můj otec také mizel. Smrt jeho ženy ho ukončila, i když se ho dívka snažila rozptýlit, když přišla ze školy.
Jednoho dne se vrátila domů, ale otce nenašla. Bylo pozdě a on se stále neukázal. Když zazvonil telefon, cítila, že se stalo něco špatného. Neznámý hlas se zeptal, kdo je pro ni Oleg Petrovič. A pak řekl, že došlo k nehodě. Můj otec byl sražen autem a zemřel, aniž by nabyl vědomí.
Další rána přinesla novou bolest. Marina si uvědomila, že teď všechno ztratila. Teta pomáhala zorganizovat pohřeb a postarala se o něj. Brzy měla dívka dovršit 18 let, ale přesto mohla být poslána do dětského domova.
Dívka nechápala, jak dál žít. Teta na ní nebyla – měla vlastní velkou rodinu. Marina se proto rozhodla bydlet ve svém bytě. Živila se psaním článků na zakázku. Dost na to podstatné.
Ale nejhorší ze všeho byla samota, která jí každý den svírala srdce jako svěrák. Jakmile nastal víkend, dívka se vydala na hřbitov, kde byla pohřbena celá její rodina. Na oblečení jí okamžitě začaly stékat slzy. Zdálo se, že život úplně ztratil smysl.
Od smrti mého otce uplynulo několik měsíců. Marina se stala dospělou, ale v jejím životě se změnilo jen málo. Právě ztratila všechny své přátele. Nejprve se ji snažili rozptýlit, ale nic nezabíralo.
Postupem času přestala se všemi komunikovat, protože nechtěla nikoho vidět. Stejně jako předtím neustále navštěvovala hřbitov a neustále plakala. Tohle byl teď její život – smutek a práce. Na její tváři se zračilo utrpení – z mladé krásné dívky se stala vyčerpaná unavená bytost.
Když přišla na hřbitov, trávila zde dlouhé hodiny a odcházela, až když byla úplná tma. Nemohla a nechtěla se zbavit své bolesti. A vrátit se do osamělého bytu už vůbec nechtěla.
V tento den šla dívka znovu na hřbitov a cestou si koupila kytici květin. Rozložila je na všechny tři hroby a pak se posadila na lavičku. Zpočátku se jen kývala ze strany na stranu, ale brzy se zase objevily slzy. Marina zašeptala, že už takhle nechce žít. Čekala jen na hodinu, kdy ji její blízcí zavolají k sobě.
V tu chvíli se ozval neznámý hlas. Žena jí říkala tak, jak jí všichni v rodině říkali – „slunce“. Zeptala se, co se jí stalo.
Dívka se cítila divně. Už je to dlouho, co jsem s ní někoho takhle neslyšel. A cizinec řekl, že to nebylo poprvé, co ji tu viděla a sledovala ji už dlouho.
Účast ženy byla tak upřímná, že to Marina nemohla vydržet. Chtěla otevřít své srdce, aby se konečně rozplakala. Mluvila o tom, jak všichni členové její rodiny jeden po druhém zemřeli, a rozplakala se.
A Vera Ivanovna ji k sobě přitiskla. I ona začala plakat, ze smutku této nešťastné dívky i ze svého vlastního.
Když se Marina trochu uklidnila, zeptala se, koho žena navštívila. Její manžel a syn byli pohřbeni poblíž. A kromě nich neměla nikoho jiného. Vera Ivanovna ji pozvala na čaj a dívka souhlasila.
Bylo snadné a příjemné komunikovat se ženou. Smutek jako by je sbližoval a začali se potkávat stále častěji. Brzy se Vera Ivanovna stala Marině opravdu drahou a ona jí.
Jednou u čaje pozvala Věra Ivanovna dívku, aby se k ní nastěhovala. Řekla, že si může pronajmout byt a utrácet peníze, jak chce. Navíc slíbila matce, že se o ni postará.
Marina byla překvapená, když se zeptala, jestli zná její matku. Ale Vera Ivanovna řekla, že ji nedávno viděla ve snu. A měla velké obavy z toho, že všichni opustili její slunce a teď je sama.
Dívka propukla v pláč a brzy se sbalila a přestěhovala se k Věře Ivanovně. Stali se jeden pro druhého skutečnou spásou, protože každý z nich ztratil vše, na čem v životě záleželo.
Smutek po ztrátě blízkých samozřejmě nikdy nezmizí. Hrdinky tohoto příběhu se ale postupně naučily vyrovnat se s bolestí ztráty, aby mohly žít dál. Dokázali se o sebe opřít.
Zdroj:yandex