„No, co tam budu sám dělat?“ Bez dědečka…
Zbožňoval jsem svého dědečka. A on mě. Celé letní prázdniny jsem strávil na venkově a nic se nedalo srovnat s těmito nádhernými dny plnými radosti.
Už je to deset let, co je můj děda pryč… Večer jsem naštípal dříví, napařil se, po koupeli naklepal stovku měsíčků, chroupal slanou okurku a šel spát. A ráno jsem se neprobudil. Šel jsem do vesnice na jeho pohřeb. Vzlykala tak, že tři dny chodila oteklá, jako by ji poštípaly včely…
Jako vždy ji při vzpomínce na dědečka zabrnělo v nose a v krku se jí udělal ošklivý knedlík. Kouřil jsem velmi zřídka, ale to byl jen případ, kdy si můžete dovolit pár šluků.
Vyšla na balkon a znechuceně se zašklebila: celý horizont byl pevnou palisádou továrních komínů. A dole, přímo pod okny – bažina orámovaná zakrslým horským popelem. „Možná bys měl opravdu jít do vesnice? bleskla myšlenka. „Všechno je lepší než tato noční můra.“
Druhý den ráno jsem se ve vlaku třásl. Bylo sobotní odpoledne, auto, kterým jsem cestoval, bylo úplně prázdné a moje soukromí narušovali jen „podomáci“, depresivně propagující svůj produkt: „Super lepidlo. Pouze sto rublů, „Kupte si super omítku! Baktericidní! Voděodolný! Na přírodní bázi“, „Super-baterky! Nepostradatelná věc pro letní obyvatele a motoristy! “…
– Holka, ikony nejsou potřeba?
Možná proto, že prodejce nepropagoval své zboží vychloubačnou předponou „super“, otevřel jsem oči a rukou jsem mu pokynul:
„A jaké ikony máš ty?“
Ne tak úplně střízlivý, ale spíš spořádaný chlap si ke mně přisedl: – Jinak.
„Jak jsem rád, že jsem se od dětství naučil jeden lék: chceš-li v životě štěstí, modli se ke svému svatému…“, vynořil se mi v paměti řádek písně z filmu o Třech mušketýrech.
„Je tam svatá Alžběta?“
Strýc roztáhl kartonové obdélníky jako vějíř, jako by chtěl hrát karty, a jeden z nich vytrhl:
– Tady, drž se. Zaplatil jsem sto rublů a po čekání, až obchodník odejde, jsem se podíval na ikonu. Tvář svaté Alžběty byla přísná a vyčítavá. Zdálo se, že se ptá: „Jak jsi, děvče, přišla k takovému životu?“
„Ano, něco takového …“ odpověděl jsem v duchu a otevřel peněženku, abych skryl ikonu. Ale rozmyslela si to – připadalo mi rouhání poslat světici na vizitky kadeřníka, čistírny a televizního technika. Po několika sekundách váhání ho jednoduše vsunula do kapsy saka.
Ve vesnickém domě nebyla žádná neobydlená zatuchlost a opuštěnost – matka s tetou sem pravidelně docházely. Nechyběla ani sada čistého prádla, zásoby jídla a plyn – téměř plná láhev. Nic, můžeš žít!
Po vypití čaje a rozžvýkání pár kamenných perníčků (byla jsem líná vařit) jsem šla do lesa. Bylo to namíchané, ale namíchané nějak špatně, nerovnoměrně. Velké plochy borového lesa téměř bez podrostu se střídaly s březovými a dubovými háji. V lese náhle ustoupila podzimní melancholie, nebylo vidět žádné známky vadnutí a nebýt chladného počasí, člověk by si myslel, že se vrátilo léto. Duby, na rozdíl od bříz, byly upevněny – listy z nich ještě neopadaly a téměř nezežloutly.
„To je dobře, že jsem tady…“ Neměl jsem čas přemýšlet, protože za mnou ohlušující křupal větev. „Vlci!“ – z podvědomí vyskočily dětské obavy. Otočil jsem se a přede mnou stál muž. Mladý, kolem třiceti nebo trochu víc. Hubená, vysoká. Světlooký a světlovlasý. V džínách, kostkované košili a tílku. V jedné ruce hůl, v druhé velký košík.
Skenování cizince trvalo zlomek vteřiny. Vypadá jako obyčejný houbař. Nemůžete se bát.
„Ahoj,“ řekl ten chlap. Les je prodloužením vesnice a ve vesnici zdraví každý, i cizí.
– Ahoj… – odpověděl jsem a dokonce jsem udělal krok k – chtěl jsem se podívat do košíku. Podívala se dovnitř – a nadšeně zalapala po dechu: – Kolik hub! Chodím kolem už hodinu a neviděl jsem ani jednoho.
– Podíval ses na své nohy? smál se cizinec.
– Ne. A je to nutné? Taky jsem se usmál.
– Zkus to.
Podíval jsem se dolů: „Ach, maminky! Jaký pohledný muž! – Doslova pět centimetrů od mé pravé nohy se nad uschlou trávou hrdě tyčil zdravý hřib. Ten chlap mi dal nůž a poradil:
– Podívej se poblíž. Běloši většinou vyrůstají v rodinách.
O minutu později jsem držel v rukou čtyři silné houby:
„Podívej, je to opravdu rodina: táta, máma, syn a dcera.
– A proč tě napadlo, že je to dcera? cizinec ukázal na nejmenšího hřiba.
— tak jsem chtěl. Ať je tu ideální rodina, – zvedl jsem se z bobku a dal houby chlapovi do košíku.
– Tyhle na smažení nestačí, ale víc sbírat nebudu – stejně je není kam dávat.
– Jste místní? – snadno a nějak velmi přirozeně ten chlap přešel na „ty“.
– Ne. Přijel na dovolenou. Můj děda tu bydlel, dům zůstal…
– A já mám víkend. Rád se na podzim toulám lesem. Koupil jsem dům speciálně tady, místo letního sídla. Mimochodem, jmenuji se Oleg.
A já jsem Lisa.
„Lizo, když máme takový houbařský klub, mohli bychom spolu povečeřet?“
K večeři byla celá pánev smažených žampionů, drobivé brambory a nakládaná rajčata z maminčiných zásob, k tomu drahá „městská“ klobása a láhev červeného vína. Velmi málo jsme však pili, jedli a více mluvili. Během náhodné pauzy jsem se nečekaně zeptal sám sebe:
– Olega, máš děti?
— Synu, v prosinci bude sedm.
– A manželka?
„Nemám ženu…
“ „Promiň…“ zamumlal jsem a zrudl.
– Myslel sis, že… Ne, je v pořádku, je živá a zdravá. Jen ona je bývalá. Manželky jsou bývalé, ale děti nikdy.
Vídáte svého syna často?
– Dříve často, teď už moc ne. Moje žena se vdala a přestěhovala do Moskvy. Strašně mi chybí Antokha…
Mrkl jsem na nástěnné hodiny a vstal.
– Chceš odejít? zeptal se Oleg.
Ne, chci zůstat.
Vždy jsem byl skromný a dokonce i trochu stydlivý. Dříve by mě nikdy nenapadlo říct něco takového prakticky neznámému muži. Ale teď jsem najednou cítil, že nedokážu odpovědět jinak.
Ráno mě probudily kapky deště bubnující na střechu. A první myšlenka: „Déšť. Jak já miluji déšť! Byl jsem tak překvapen, že jsem otevřel oči a uviděl před sebou Olegovy oči – světle šedé, teplé a překvapivě drahé.
– Ahoj. řekl a hřbetem ruky mě pohladil po tváři.
„Ahoj…“ Můj hlas byl chraplavý pocitem absolutního štěstí.
„Déšť…“ usmál se.
– Všechny výlety jsou zrušeny, takže doporučuji strávit celý den doma, sledovat své oblíbené filmy a nechat se rozptylovat pouze tím, že se půjdete najíst.
– Je to nutné? Zasmála jsem se a zabořila nos do jeho podpaží.
Stále jsme měli hlad a u snídaně (nebo to byl oběd nebo dokonce večeře) se zeptal:
– Sejdeme se, až se vrátíte po dovolené?
Čekat na schůzku dvacet tři dní? Ne, to je úplně nemožné! Nemohu!
„Můžu jít s tebou?“
Druhý den ráno mě Oleg odvezl do domu.
– Musím jít. řekl a objali jsme se. Takto bychom mohli stát až do večera. Nakonec ho odstrčila (co mě to stálo):
– Jdi, jinak přijdeš pozdě do práce.
– Jaký je váš byt? Přijedu v sedm.
— Budu na tebe čekat…
Vytáhl jsem klíče z kapsy a našel jsem kartonový obdélník. Svatá Alžběta již nehleděla s odsouzením, ale s pochopením a dokonce jakoby se souhlasem.
„Děkuji,“ zašeptal jsem a když jsem vešel do bytu, první věc, kterou jsem udělal, bylo umístění ikony za sklo do příborníku. A pak vyšla na balkón. Obloha byla zatažená olověně šedými mraky, mrholil únavný podzimní déšť a moje srdce bylo jako… jako kdyby mi bylo zase deset let a můj dědeček žil a já k němu jezdil na celé letní prázdniny .
„A není to bažina,“ řekl jsem nahlas. – Toto je velmi krásný rybník. Takové štěstí: ve městě – a rybník přímo pod okny. Myslím, že jsem se do podzimu konečně zamilovala…
Zdroj:yandex