Bylo mi asi pětadvacet, když se moje tradiční sezónní blues změnilo v opravdovou depresi – s nespavostí, apatií, nechutenstvím a dalšími „kouzly“. Nejhorší ale bylo, když oblohu zahalily šedoolověné mraky, ze kterých k zemi létal únavný a nekonečný vodní prach. Takové deště jsem zuřivě nenáviděl a s nimi i sebe a celý svět kolem mě. Ano, podzim byl vždycky špatný, ale letos je nejhorší. Osud mi zařídil trik – podle harmonogramu připadla dovolená na říjen. Když jsem se to dozvěděl, okamžitě jsem běžel za šéfem, aby to vyřešil.
— Kruglov. Okamžitě přešel do protiútoku. – dva roky po sobě odpočíváte v létě a letos budete odpočívat na podzim. V letních měsících stejně nemáme nikoho, kdo by pracoval, každý má děti a ty jsi svobodná holka
… pak na záchodě dlouho polykala vzteklé slzy. Ať se udusíte svou svobodou!
Poslední den před dovolenou jsem jako obvykle nezůstal v práci, ale přesně v 18:00 jsem vypnul počítač a vstal od stolu. Natáhla si plášť a hlasitě řekla: „Ahoj všichni!“
– Kam jdeš? “ zeptala se Anechka, nejmladší z jejích kolegů, bezelstně. „Ještě jsem se nerozhodl…“ odpověděl jsem nenuceně. Lhal. Už dávno jsem se rozhodl, že nikam nepůjdu. Celých dvacet čtyři dní budu sedět mezi čtyřmi stěnami své „zásuvky“. A ne proto, že se mi nikam nechce. Jen opravdu chtít – do křečí, do závratí. Někde v horkých zemích, v létě. Jenže na léto nejsou peníze a jít z podzimu do podzimu – jaký to má smysl? Večer zavolala maminka, pogratulovala mi k začátku prázdnin (bylo by k čemu gratulovat!) a zeptala se na stejnou otázku:
„Už máš vymyšlené, kam pojedeš?“
– Víš, koupil jsem si kabát z ovčí kůže. Teď na mělčinu.
Máma peníze nenabídla, ale „pomohla“ radou:
„Nechceš zamávat vesnici?“
Pokračování na další straně