Následujícího dne jsem šel do školy. Měli jsme namalovat náš největší sen. Děti malovaly auta, rakety, pěkné panenky, ale já ne … Ne proto, že se mi tyto věci nelíbí, ale proto, že bych nejraději měla milující matku a otce. Takže jsem namaloval celou rodinu. Matka, otec a jejich syn. Hráli hry a byli šťastní. Když jsem maloval, velmi jemně jsem plakal. Opravdu bych si přál, abych měl někoho, kdo se o mě trochu staral …
dyž jsem byl na řadě, abych ukázal kresbu třídě, všichni se mi smáli. Smích zesílil, bylo to nesnesitelné. Stál jsem tam a prosil je, aby se konečně zastavili. Najednou jsem to nevydržel a řekl jsem jim:
Opravdu chci, aby moji rodiče byli jako tvoji. Objali mě a zasmáli se za mnou. Že budou stejně šťastní jako vy, když tě uvidí odcházet ze školy. Vím, že jsem ošklivý, jsem slabý a mám křivý prst, ale nesmej se mi.
Učitel se mi snažil setřít slzy. Myslím, že mi některé děti bylo líto, ale mnoho lidí se stále smělo.
Jednoho dne jsme napsali krátký test. Byl jsem si jistý, že se mi nedaří dobře. Když jsem dostal výsledek, okamžitě jsem si všiml, že to není dobré. Věděl jsem, že moje matka bude rozrušená.
Bál jsem se jít domů. Bohužel jsem neměl kam jít, takže jsem se pomalu vracel. Když jsem otevřel dveře a viděl výraz v její tváři, věděl jsem, co se stane.
Moje matka zuřila. Zasáhla mě do tváře. Spadl jsem na podlahu a tvrdě jsem zahákl hlavu o nohu židle. Ještě jednou mě velmi zasáhla. Ležel jsem a nemohl jsem vstát. Opravdu to hodně bolelo. Moje máma mě nechala takhle a odešla. Po chvíli se vrátila a řekla, že bych měl tento nepořádek okamžitě uklidit, jinak jakmile se můj otec vrátí domů, dá mi opravdu pauzu.
Prosil jsem matku, aby mu nic neříkala, ale když jsem vzhlédla, uviděla jsem, že už stojí ve dveřích. Když mu máma řekla o mé třídě, zvedl mě z podlahy, potřásl mnou a velmi mi dal facku.
Byla to poslední věc, kterou jsem si pamatoval. Probudil jsem se v nemocnici. Podíval jsem se na svou ruku, necítil žádný ze svých 5 prstů. Podíval jsem se z okna a rozplakal se. Venku jsem viděl ulici, šli po ní rodiče a děti. Byli šťastní.
Plakal jsem ještě víc … Víš proč? Nevím, jaké to je cítit, jak se moje matka objímala … Moji rodiče mě zmlátili, ale stejně je miluji. Vždy jsem dělal, co jsem mohl, aby na mě byli hrdí. Nic to neudělalo, stejně mě nikdy neměli rádi. Nakonec jsem mohl opustit nemocnici … Přišli si mě vyzvednout, ale ani se neusmáli a neobejmuli mě
Jednoho dne jsem rozlil čaj. Pak mě znovu zbili. Najednou jsem znovu cítil tu nesnesitelnou bolest na hrudi. Řekl jsem o tom své matce, ale ona to úplně ignorovala. Po nějaké době jsem ztratil vědomí a ocitl jsem se znovu v nemocnici. Moji rodiče tam nebyli, bylo jim jedno, co se se mnou děje.
Doktor viděl, že jsem smutný, a řekl mi, že určitě přijdou. Bohužel se neukázali. Čekal jsem a čekal, ale nikdo se neukázal.
Pořád miluji své rodiče … “
Po dvou dnech Ivan na následky zranění zemřel. V jeho rukou našli lékaři tento dopis, napsaný velmi nejasně a adresovaný jeho rodičům.
– „Drahá mami a drahý otče,
Vím, že jsem velmi ošklivý, hrubý a hloupý. Nedivím se, že mě nemůžete milovat, i když je mi to líto.
Nikdy jsem tě nechtěl rozrušit. Jen jsem chtěl, abys mě objal a řekl, že mě miluješ. Chtěl jsem si s vámi hrát, chlapci, držet mě za ruku nebo si se mnou zpívat.
Vím, že ses za mě styděl. Už to tak nikdy nebude. Slibuji. „
Potom srdce dítěte přestalo bít. Každé dítě má právo být milované a šťastné. Nikdo by neměl zažít takové muky jako domov malého Ivana.
Jste milující rodič? Nezapomeňte své dítě upozornit, že ne každý ve své třídě nebo škole je tak šťastný jako on. Ujistěte se, že vaše dítě ví, že těmto dětem je třeba pomoci a podporovat je. Za žádných okolností si z nich nesmíte dělat legraci.
Zdroj:twojenowinki.pl