Tak, opět jednou mám práci. Našel jsem si dobře placené zaměstnání v technickém oboru a zdá se, že život po devíti měsících cestování se konečně vrací do normálu.
Protože jsem žil poměrně odlišný životní styl během doby, kdy jsem byl pryč, toto náhle přehoupnutí do pracovní doby od 9-ti do 5-ti, odhalilo něco, co jsem dosud přehlížel.
Od momentu, kdy mi byla nabídnuta práce, jsem se svými penězi začal být výrazně nezodpovědnější.
Ne hloupý, jen trochu rychlý s vytahováním peněženky.
Příklad – opět si kupuji drahé kávy, i když u nás nejsou tak vynikající jako flat whites na Novém Zélandu. Také se mi nedostává toho požitku si je vychutnat na slunné verandě v kavárně.
Když jsem byl pryč, tyto nákupy se děly více bez přípravy a po pravdě, jsem si jich i víc užíval.
Nemluvím o velkých, extravagantních nákupech. Mám spíše na mysli malé, běžné utrácení na věci, které ve skutečnosti nepřidávají mému životu nějakou extra hodnotu. A to první výplatu budu mít až za 2 týdny.
Když se na to dívám zpětně, dělával jsem je vždycky, když jsem měl dobré zaměstnání – šťastné utrácení během „rozhazovačných chvil“. Avšak po strávení 9 měsíců života s batohem na zádech a bez příjmu, si prostě nedokážu pomoci. Jsem si ale tohoto fenoménu více vědom.
Předpokládám, že je to z toho důvodu, protože jsem zachránil jistý statut. Teď, když jsem dobře placený profesionál, mám pocit, že mám nárok na určitou míru rozhazování.
Určitě znáte ten pocit síly, který se dostaví, když za něco jen tak, bez přílišného rozmýšlení, vyhodíte pár stovek. Cítíte se opravdu dobře, když si tuto sílu korun demonstrujete a když zároveň víte, že za krátkou dobu znovu „dorostou“.
To, co dělám, vůbec není neobvyklé. Zdá se, že všichni kolem mě dělají totéž. Myslím, že jsem se jen znovu vrátil do normální spotřebitelské mentality po tom, co jsem nějaký čas strávil mimo ni.
Jedno z nejpřekvapivějších zjištění, na které jsem přišel během svých zahraničních cest (včetně drahých zemí) bylo, že jsem během nich minul mnohem méně peněz, než jsem minul doma, když jsem vedl život běžného zaměstnaného člověka.
Měl jsem však mnohem více volného času, navštívil jsem nejkrásnější kouty světa, potkával jsem nové lidi nalevo i napravo, byl jsem klidný a smířený a vůbec, strávil jsem nezapomenutelný čas. A nechápu jak, ale stálo mě to mnohem méně než můj život doma ve stylu od devíti do pěti.
Zdá se, že když jsem cestoval, jsem za své koruny dostal mnohem víc. Proč?
pokračuj ..
Kultura nepotřebných věcí
Zde na západě se životní styl utrácení peněz na nepotřebné věci u lidí úmyslně kultivuje velkými korporacemi. Firmy ze všech oborů průmyslu mají velký zájem na tom, aby byli lidé se svými penězi neopatrní.
Oni při každé příležitosti vyhledávají způsoby, kterými podpoří u veřejnosti zlozvyk vynakládat peníze za hlouposti.
V dokumentárním filmu Korporace (The Corporation) rozebírá marketingová psycholožka jednu z metod, kterou používá ke zvýšení prodeje. Její tým zkoumal nabádání dětí, aby přesvědčovali rodiče ke koupi, zvýšilo pravděpodobnost, že rodiče svému dítěti danou věc i koupí.
Zjistili, že 20 až 40% nákupů hraček by se neuskutečnilo, pokud by děti rodiče ke koupi nenabádali. Také by se neuskutečnila jedna ze čtyř návštěv tematického parku. Tyto studie pak používali na propagaci svých výrobků přímo dětem a povzbuzovali je, aby vyzývali své rodiče ke koupi.
Tato jediná marketingová kampaň představovala příjem několika milionů dolarů z poptávky, která byla kompletně uměle vykonstruovaná.
Jak jednou zahlásila Lucy Hughes, spoluautorka „Faktoru nabádání“:
Dokážete spotřebitele zmanipulovat tak, aby nějakou věc chtěli a tedy vaše produkty i koupili.
Toto je jen jeden malý příklad něčeho, co se tu děje již velmi dlouhou dobu.
Velké firmy nevydělávají své miliony propagováním skvělých vlastností jejich produktů. Oni je vydělají tak, že u milionů lidí vytvoří kulturu, ve které kupují mnohem více věcí než potřebují a snaží se zahnat nespokojenost pomocí peněz.
Kupujeme věci, abychom se potěšili, abychom drželi krok se sousedy Novákovými, abychom naplnili své vize z dětství o tom, jak bude vypadat naše dospělost nebo abychom světu dávali najevo svůj status.
No a samozřejmě, pro mnoho dalších psychologických důvodů, které mají jen málo společného s užitečností kupovaného produktu.
Kolik věcí je u vás doma ve spíži, sklepě nebo garáži, které jste za poslední rok ani jednou nepoužili?
pokračuj ..
Skutečný důvod pro 40 hodinový pracovní týden
Konečným nástrojem firem pro udržování této konzumní kultury je vytvoření 40 hodinového pracovního týdne a jeho akceptace lidmi, že toto je normální život.
Při takových pracovních podmínkách si lidé musí vybudovat svůj život po večerech a víkendech. Uvedené uspořádání nás dělá více náchylné pro velké utrácení na zábavu a požitky, protože náš volný čas je příliš vzácný.
Jsem zpátky v práci teprve pár dní a už pozoruji, že smysluplnější aktivity jako procházky, čtení, meditace a psaní rychle vypadávají z mého života.
Jedna podezřelá podobnost mezi těmito aktivitami je, že všechny stojí buď žádné nebo jen velmi málo peněz. Ale zaberou více času.
Najednou mám mnohem víc peněz, ale mnohem méně času. To znamená, že nyní už mám mnohem víc společného s typickým Evropanem, než jsem měl jen před pár měsíci.
Když jsem byl v zahraničí, nezaváhal bych strávit den procházkou v národním parku nebo čtením knihy několik hodin na pláži.
Nyní se taková aktivita jeví jako nemyslitelná. Dělání čehokoli by mi zabralo většinu z mých vzácných víkendových dní!
Poslední věc, kterou se mi chce dělat, když se večer vrátím z práce, je cvičení. Také je to poslední věc, kterou se mi chce dělat po večeři, před spaním nebo hned, jak se ráno vzbudím. No a to je bohužel všechen volný čas, který během týdne mám.
Ono se to zdá jako problém s jednoduchým řešením: Méně pracovat, abych měl více času. Vždyť jsem sám sobě už jednou dokázal, že umím žít smysluplný život i s menším množstvím peněz, než vydělám nyní.
Bohužel, to je v mé branži téměř nemožné a stejné to zřejmě bude i v ostatních zaměstnáních.
Buď pracujete 40 hodin nebo nula. Moji klienti a dodavatelé jsou všichni hluboko zakořeněni ve standardní pracovní kultuře. I kdyby se mi podařilo přesvědčit svého zaměstnavatele, ale od klientů by bylo nepraktické žádat, aby ode mě už nic nechtěli po 13:00 hodině.
8 hodinový pracovní den byl poprvé uplatněn během průmyslové revoluce ve Velké Británii v 19. století. Byla to vymoženost pro vykořisťovaných továrních dělníků, kteří dříve pracovali 14 až 16 hodin denně.
Jak se postupně vyvíjely technologie, pracující ve všech průmyslových oborech byli schopni vyprodukovat větší hodnotu, za kratší dobu. Mysleli byste si proto, že to povede ke kratším pracovním dnům.
Ne, k tomu ovšem nedošlo. Proč?
8 hodinový pracovní den je pro velké firmy příliš ziskový ne pro množství práce, kterou lidé během té doby vynaloží (mimochodem, průměrný kancelářský pracovník reálné během 8 hodinové doby pracuje méně než 3 hodiny).
Ziskový je proto, neboť jejich pozdržení v práci z nich vytvoří masu lidí s obrovskou chutí do nakupování.
Omezování množství volného času znamená, že lidé platí mnohem víc za pohodlí, uspokojení a jakoukoliv jinou úlevu, která se dá koupit. Drží je to u sledování televizoru a reklam. Drží je to bez vyšších ambicí když jsou mimo práce.
Byli jsme přivedeni do kultury, která byla vytvořena za účelem, abychom byli unavení, hladoví po požitcích, ochotni hodně platit za pohodlí a zábavu. A co je nejdůležitější, abychom byli mírně nespokojeni se svými životy a proto, abychom pokračovali v touze po věcech, které nemáme.
Kupujeme hodně proto, protože se zdá, že nám stále něco ještě chybí.
Ekonomiky západních zemí, hlavně USA a Evropské Unie byly vybudovány na prokalkulovaných principech uspokojování potřeb, závislosti a utrácení peněz na nepotřebné věci.
Utrácíme, abychom se obveselili, abychom se odměnili, abychom oslavili, abychom vyřešili problém, abychom potvrdili okolí svůj status, no a samozřejmě abychom ulevili své nudě.
Umíte si představit, co by se stalo, kdyby lidé v celá Americe a Evropě přestali kupovat ta množství nepotřebných věcí, které nepřispívají žádnou hodnotou ke kvalitě našeho života?
pokračuj ..
Ekonomika by zkolabovala a nikdy by se už nevzpamatovala.
Všechny dobře zdokumentované problémy západního světa, jakými jsou obezita, deprese, znečištění a korupce jsou cenou za vybudování a udržení multibilionové ekonomiky. Na to, aby ta byla zdravá, společnost musí zůstat nemocná.
Zdraví a šťastní lidé necítí, že by potřebovali něco víc než to, co už mají. To znamená, že nekupují příliš mnoho zbytečností, nepotřebují se dívat na příliš mnoho televizní reklamy.
Kultura 8 hodinového pracovního dne je nejsilnějším nástrojem velkého byznysu pro udržení lidí stále ve stejném stavu vnitřní nespokojenosti, kde řešením každý problém je něco si koupit.
Možná jste už slyšeli o Parkinsonovo zákoně. Je často používán v souvislosti se spotřebou času: Čím více času jste dostali k provedení nějaké práce, tím více času vám to zabere.
Je obdivuhodné, jak mnoho dokážete udělat za 20 minut, pokud 20 minut je vše co máte. Pokud máte celé odpoledne, pak to zřejmě zabere mnohem více času.
Většina z nás přistupuje k penězům následovně: Čím více vyděláme, tím více utratíme. Ono ne, že najednou musíme utratit více jen proto, že více máme. Když můžeme, tak to i uděláme.
Ve skutečnosti je pro nás velmi obtížné vyhnout se zvyšujícímu životnímu standardu (respektive vyšší míře utrácení peněz), když nám zvýší plat.
Nemyslím si, že bychom měli zavrhnout celý tento systém a jít žít do lesa a tvářit se, že jsme nějací přírodní lidé. Mohli bychom však lépe pochopit, čím nás velký byznys chce mít. Pracovali celé dekády na vytvoření ideálního konzumenta. A to se jim také podařilo.
Pokud nejste nějaká anomálie, váš život vám byl už dopředu nalinkovaný.
Perfektní zákazník je nespokojený, ale s nadějí, nezajímá se o vážný osobnostní rozvoj, je vysoce navyklý na televizi, pracuje na plný úvazek, vydělává slušný plat, během svého volného času je požitkář a nějak se protlouká životem.
Jste to vy?
Před dvěma týdny bych řekl: „Do pekla, ne, tohle nejsem já!“.
Pokud však všechny následující týdny budou jaký byl tento poslední, tak předchozí věta může být jen zbožným přáním.