Když mi sestřička měřila teplotu, oči se jí rozšířily hrůzou, brzy mě naléhavě odvezli na ošetřovnu, abych byl vyšetřen týmem pro tropickou nemoc z nedaleké nemocnice. Na ošetřovně jsem byl při vědomí a kladl jsem milion otázek, ale brzy jsem ztratil vědomí. Upadl jsem do stavu známého jako hyperpyrexie, což je extrémní nárůst vnitřní tělesné teploty. Při 43 °C jsem byl pacient s nejvyšší teplotou na tom oddělení, který nezemřel.
Krátce po nouzové operaci, při které jste mi otevřeli ránu, abyste ji vyčistili a zhodnotili poškození, jsem nabyl vědomí. Moje ruka byla téměř černá. Později jsem se dozvěděl, že příčinou toho byl silný jed samice hnědého osamělého pavouka, sestřenice černé vdovy. Napumpovali do mě různé druhy antibiotik, protože nejprve nevěděli, že se jedná o kousnutí pavoukem, znak, podle kterého se to pozná, černá tečka s bílým kroužkem, byl odstraněn při nouzovém čištění rány.
Měl jsem také dermonekrotickou a systémovou reakci, což znamená, že jed nejen zabil mou kůži a tkáň, ale také mi začaly selhávat orgány, protože moje krev stále houstla, což je vzácné a může to být smrtelné. Doktoři mě museli každou chvíli uspat, aby mi otevřeli paži a vyřízli další maso, ve snaze zastavit další šíření jedu a nekrózy (odumírání tkáňových buněk).
Zároveň se snažili přijít na to, co je to za jed, a dali mi různé léky na snížení teploty.
Po dvou týdnech v nemocnici mi lékař doporučil amputaci paže až po loket kvůli riziku, že se nekróza nerozšíří do srdce, ale byl jsem rozhodnutý, že raději zemřu, než abych něco takového dovolil. Teď, čisté hlavy, dokážu si představit život s jednou rukou, který by byl lepší než smrt. Ale byl jsem unavený, zmatený a na spoustě morfia. Během čtyř týdnů jsem podstoupil čtyři operace. Doktor mi řekl, že po všech těchto namáhavých procedurách tělo konečně začalo bojovat s nekrózou, což znamenalo, že o ruku nakonec nepřijdu. Vydechl jsem úlevou. Překonal jsem smrt.
Nechal jsem si udělat kožní štěp ze stehna, abych nahradil tkáň, kterou jsem ztratil na paži. To byla také nejhorší část celého zážitku – bylo to tak bolestivé. Moje kamarádka James se o pavoukovi ve svém bytě dozvěděla až po třech týdnech, jeho jed se potvrdil, až když nemocnice všechny ostatní možnosti odmítla, a tak porovnala fotografie kousnutí pořízené v první nemocnici. Když to zjistil, vydezinfikoval celý byt kouřem, ale po dvou měsících ho stejně opustil.
Nemyslím si, že by vydržel ten pocit úzkosti.
Transplantovaná kůže byla dobře přijata a po šesti měsících čekání na úplné zahojení jsem mohl zahájit fyzioterapii. Moje ruka byla tak dlouho nehybná a ztratila tolik svalové hmoty, že i ohnutí prstů bylo utrpení. Po roce jsem získal většinu své pohyblivosti, ale ani dnes necítím hřbet své levé dlaně.
Nikdy jsem neviděl, že by mě kousl pavouk a stále nevím, jak se dostal do mísy s ovocem (nebo do Anglie vůbec, protože žijí v Severní Americe). Nikdy předtím jsem se pavouka nebál, ale poté, co jsem viděl fotku tvora, který mě kousl, už nikdy nesáhnu po misce s ovocem, aniž bych se předtím pořádně podíval – uzavřel Mofet.
Zdroj:onedio