Socialistický stát neinvestoval do modernizace.
Vybavení nemocnic bylo často staré desítky let, ale lůžková základna narůstala. Nová postel stála méně než nový přístroj – a tak vznikala iluze, že systém roste. Skutečná kvalita péče však stagnovala.
Po roce 1989 se situace obrátila: počet lůžek klesl, ale efektivita a úspěšnost léčby dramaticky vzrostly. Moderní medicína zkrátila dobu hospitalizace téměř na polovinu a umožňuje léčit i to, co bylo dříve odsouzením.
Systém dědictví Semaška a jeho limity
Socialistické zdravotnictví vycházelo ze sovětského modelu, který fungoval dobře v boji s infekčními chorobami.
Ale jakmile přišla éra civilizačních nemocí – cukrovky, rakoviny, srdečních chorob –, systém selhal. Místo modernizace se nemocnice zahlcovaly dalšími lůžky a problémy se zametaly pod koberec.
Absurdním symbolem byla například dialýza: nemocní nad 50 let se z finančních důvodů léčit nesměli.
Co si z toho odnést dnes?
Socialistické zdravotnictví nebylo bezplatné ani kvalitní – bylo jen levné, nedokončené a nebezpečně zaostalé. Lidé si ho pamatují z doby, kdy byli mladí a zdraví. Ti, kteří potřebovali špičkovou péči, už o systému nemohou podat svědectví.
Pokud existuje jedna pravda, pak tato:
Zdravotnictví může působit dostupně, ale bez moderní diagnostiky a léčby stojí lidské životy.