Vtip dne: Neskutečně silný příběh jednoho taxikáře

Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Počkal jsem několik minut. Pak jsem zatroubil znovu. Měla to být moje poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal. „Chviličku“, ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhnou po zemi.

Dveře se otevřely až po dlouhé přestávce. Stála přede mnou maličká asi devadesátiletá žena. Byla oblečená v kartounových šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu ze 40. let. Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábyt byl zakrytý prostěradly. Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky. V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného nádobí.

«Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?“, požádala mě. Odnesl jsem kufřík do auta a vrátil jsem se, abych pomohl té ženě. Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu.

Stále mi děkovala za laskavost. „To nic není“, řekl jsem jí, „snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce“.

«To jsi opravdu hodný chlapec“, řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum.

«Ale to není nejkratší cesta“, upozornil jsem ji.

«Ach ano, já vím“, řekla. „Ale já nespěchám. Jedu do hospicu“.

Pokrčování na další straně

Přidat komentář

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno